Kubajs' Ne(s)t

kubajs.net

Dopisy z Indie

Na úvod

Měl jsem tu čest, že jsem mohl během listopadu dostávat maily s líčením Aniččiny a Markétiny třítýdenní cesty po Indii. Protože se mi tohle vyprávění moc líbilo, s laskavým svolením autorky jej předkládám i vám, až na maličkosti v originální podobě. Příjemné počtení, Kuba.

Zprávy z Indie

10. listopadu 2002

Pro ty, co jim to uniklo, jsem s Markétou v Indii. Čau všichni, jsme živý a zdravý, ještě pořád spolu mluvíme. Již máme plno zážitků, dneska jsme třeba jely vlakem, kterej i místní označili za naprosto nesnesitelný. Ve vlaku typu lokálka jela půlka Indie a ta druhá stála na perónech a snažila se nastoupit. Problém byl v tom, že se to většině podařilo. Když jsme tam vlezly, byl poloprázdnej, ale pak to začlo, za celý dvě hodiny snad vůbec nikdo nevystoupil, furt jen nastupovali. Záhy jsme byly oddělený, Markéta natlačená k záchodům a já na jakousi příčku. Část cesty stál na sousedních 30 cm2 mladý pár a pán, jak dělal místo pro ženu, ho vybojoval kousek i pro mě. Manželka mu co chvíli láskyplně otírala obličej krajem svého sárí, takže na mě kapal jeho pot opravdu jen občas. Paní mi sice půlku cesty stála na noze, ale hned jak to zjistila, ohleduplně se zula a stoupla si mi na ni zase, ale byla lehká, takže to bylo vlastně velmi komfortní.

Markéta se tam ale seznámila se dvěma mladými katolickými chlapci, kteří se pak o nás celý den vzorně a ve vší počestnosti starali, vzali nás do chrámovejch jeskyní, pak na oběd a pak nás posadili do velice luxusního vlaku, do ženské části, kde měl každý své sedadlo. Cesta trvala polovinu času a byla úplně stejně drahá jako ta první. :-)

Dneska jsme v Pune, byly jsme přes den v Lonavale a jeskynních chrámech, za dvě hodiny jedem autobusem do Hubli, pak do Hampi.

Do Bombaje jsme doletěly asi v 23 místního času a hned si vzaly mikrobus do Pune. Tady jsme bohužel byly asi v 5 ráno, takže jsme přebývaly na nádraží, pak našly spíš dražší hotel, protože kvůli diwali a víkendu byly všechny levný našlapaný. Zase jsme ale měly v pokoji telku, takže jsme mohly koukat na indický MTV :-) Super rytmy, myslím, že si na keramice budem mít co pouštět :-)

Panuje tu na místní poměry strašná kosa, na ulicích se prodávaj šály a vlněné kukly. Je asi 30 stupňů a my dvě se potíme téměř permanentně. Kdyby to někoho zajímalo, tak zatím zaplaťbůh naše návštěvy toalet probíhají v "evropském stylu". Asi to bude tím, že naše práce se slivovicí je příkladná.

Stále živě v Indii

13. listopadu 2002

Opět budete oblaženi zprávou z cizí dovolené. V Praze je asi děsně hnusně co? :-) A hromada lidí tam musí chodit do práce, co? :-) Ale pořád můžete bejt rádi, máte tam rozhodně minimum Indů a určitě si toho vůbec nevážíte. Já už začínám mít pocit, ze ještě jednou uslyším: "Madam, please, come to my shop!" tak začnu ječet. Většina Indů totiž pravděpodobně sbírá národnosti, je to pořád to samý: Hello, what’s your name, where are you from, come to my shop, good price. Ale jinak je to nepochybně milý a vstřícný národ, vždycky se usmívaj. Markéta se taky stále ještě usmívá, já už jsem se jednou neudržela a seřvala jsem taxidrožkáře, protože nás nejenom natáh, ale ještě nás vez cestou přes benzínku a chtěl abysme mu zaplatili benzín :-) podnikavý chlapec. Ale už jsem slíbila, že budu taky milá :-)

Chvíli poté, co jsem minule psala, jsme se nalodili do busu do Hubli. Autobus byl označen jako semi luxurous a jsem moc ráda, že už konečně chápu přesný význam slova "semi". V podstatě to znamená, že každej má svý sedadlo a že kdysi dávno, celá století před bílým šípem, to vozidlo zahlídlo z velký dálky tlumiče. Bohužel se mu asi nelíbily. Po deseti hodinách jsme si připadaly, jako výjimečně dobře naklepaný řízek. Autobus pochopitelně smrděl. Ona celá Indie dost smrdí, ale zvláštní je, že lidi moc ne. Až na nás teda, po těch deseti hodinách…

Nicméně další čtyři hodiny (cesta do Hospetu) jsme si užily v autobuse normálním, běžně indickém. Řekněme, že to byla zajímavá zkušenost :-) Ale spolucestující Ind mi spal na rameni jenom chviličku a já jsem mu tam na oplátku pak taky upadla.

Je neuvěřitelné, jak tu řeší nezaměstnanost. Práci, kterou u nás zvládne jeden člověk, tady dělaj průměrně čtyři. Řidič, jízdenkář, chlápek co se vyklání ze dveří, a když vidí někoho, kdo by moh chtít nastoupit, tak pískne na řidiče, další chlapík co pískáním (zvláštní zvuk, jakoby ptačí cvrlikání) řídí couvání autobusu, na každým nádraží pak zřízenec, co volá, kam co jede, v pokladně s jedním okýnkem tak 5-6 lidí a přibližně 4 v informacích. Až mi připadá nemožný, že řidič zároveň točí volantem a ještě zvládne mačkat pedály.

Až do Hospetu jsme dost vzbuzovaly podiv, protože jsme byly jediný turistky široko daleko (Ježišmarjá, zase vypad proud, ale místní internetový zřízenec ty počítače snad drží rukama, aby to nespadlo), ovšem to se změnilo, hned jak jsme dorazily do Hampi (viz výše zmíněná cesta dročkou), tam bylo batůžkářů jak naseto. Ani není divu, je to totiž velmi malebné místo. Vůbec, hned jak jsme se dostaly pryč z Pune, začala opravdu pěkná vesnická krajinka, s kravami co jsou pravděpodobně živý papírem a lidskými hovny. Ať mi nikdo neříká, že ty naše evropský krávy sou nemocný z toho, že žerou jiný krávy, co by za to indická kráva dala. Několik různých variant chýšek a přístřešků, architekti mezi vámi by ocenili systém lešení, prostě se mezi patra nastrkaj nakolmo kuly (hromada kůlů) a krásně to drží, prostě celá krajina vypadá mnohem víc indicky :-) Nicméně v Hampi jsme se oslabené cestou nechaly ulovit místním naháněčem, ale nakonec jsme neprohloupily, doved nás do pikantních kolonialisticko imperiálních kulatých domečků (s opravdovou izraelskou kuchyni :-), ta ale nakonec bodla, thali nám už trosku leze krkem). Cestou k domečkům bylo třeba překonat dravý řeky proud. Ještě nikdy jsem nepřekonávala řeku v přerostlým koši na odpadky. Perfektní, rákosovej, vymazanej asfaltem. Velice rustikální. Převozník ale pravil, že je to s nima otrava a že na příští sezónu pořídí pořádný, pěkně umělohmotný.

V Hampi jsme viděly mnoho pamětihodností, slona koupaného v řece, mnoho opic, velmi mnoho kamenů a ještě více chrámů, soch různých Budhů, Krišnů, Laksmií a Šivových pindíků.

V úterý večer jsme vyrazily již opravdu pěkným autobusem na noční cestu do Goy, pak nás přendali dokonce do sleepru, ale stejně nic moc, furt tam mám pocit, že po mě lezou nějaký breberky. Ale blechy zatím nemáme!!! Teď jsme v Goe a budem tu do pátku. Goe je už vyloženě profláklý turistický hnízdo a vypadaj podle toho jak ceny, tak počet různých prodejců. Dnes jsme navštívily proslulý Anjunský bleší trh, což je něco jako vietnamská megatržnice akorát zboží je jako ze sanu babu a občas se o nás přetahovalo hned několik trhovkyň. Většina tam má příhodně položený děcko a tvářej se, že když si u nich něco nekoupíš, hned zejtra to nebožátko zahyne hlady. Večer většinou sbalí své zboží do zánovních mikrobusů a odjedou kamsi za sluncem. Ve smlouvání se stále ještě máme co učit, teď se dostáváme tak na polovinu a myslím, že do konce zájezdu se na kýženou čtvrtinu dopracujem. Nicméně do konce života mě bude trápit, že jsem si nekoupila šátek od mladičké Noemi, co má dvě sestry, od 17 je vdaná a teď čeká první miminko, ještě neví, co to bude, ale chtěla by chlapečka a jestli si u ní něco malinkého koupím tak přinesu jejímu nenarozenému děcku celoživotní štěstí. Málem bych úplně zapomněla na pana Angela, kterej nás chytil ještě před Anjunou a stal se nám samozvaným průvodcem. Dohodil nám ubytování a pak jsme se ho nemohly celej den zbavit. jsme pozvaný k němu domů, kde on a jeho syn, co bude knězem, uvaří oběd a já pravděpodobně připravím něco malého z české kuchyně :-/ jestli se nás bude držet ještě zítra, tak nám asi nezbyde než ho utopit. Ale koupání je tu super, vlny jak krávy a slunce pálí jak zjednaný Za pláží kokosové palmy… Naši tradiční bledězelenou jsme vyměnily za narůžovělou. Já mám pochopitelně spálený nos. Jinak jsme se už odvážily jíž do kokosového mlíka, zkvašenýho kravskýho mlíka, hromady ryb (barakudu jsem jedla, heč :-), jíme u stánků, chleba jen tak, místní med a FURT DOBRÝ!!!! Doufám, že při čtení usilovně klepete do dřeva!!! Také se, Vendulo, domnívám, že to je hlavně alkoholem. Na Karčí radu, jsme ovšem ještě přidaly jablečný ocet, takže se sice každý ráno málem poblejem, ale jinak v poho. Indický zpravodaj tímto končí, ozveme se zas až nasbíráme další zážitky.

Indie

14. listopadu 2002

Čau, dneska snad ani nemá cenu nic psát… Prožily jsme typický den plážového povaleče. Vstávání o jedenácté, vyzvednutí prádla z prádelny, snídaně v baru… Prostě nuda, znáte to, ne? Až vám skoro závidím tu trochu pracovního vypětí. :-) Pak jsme se rozhodly navštívit pro změnu jinou pláž než včera, podnikly jsme nesmírně dobrodružnou (asi půlhodinovou) cestu po skalnatém mořském pobřeží a pak se zase povalovaly. Západ slunce do oceánu jsme sledovaly ze zahrádky Sunset baru… No jak jsem říkala, není o čem psát.

Snad jen krátká zmínka o pivu. Je velmi nepřekvapivě podobné anglickýmu lageru. Zdejší nejoblíbenější má romantický název Ledňáček (což v češtině zní vlastně docela vtipně). Je docela drahý, kolem 30,- Kč, ale zase ho je třičtvrtě litru :-) Ten ledňáček má kolem 5%, ostatní kolem 6%. Jak nemá moc bublinek, pije se to jak voda. Ovšem jako dvě ženy s lahví na stolku vzbuzujeme veliká haló, zvláště když si nechám přinýst jen jednu skleničku. Automaticky se domnívaj, že tak obludný množství alkoholu musíme nutně pít ve dvou a dát si na to tak hodinku. V tom vedru to mám vypitý vskutku v rekordním čase, a tak asi budu po celý Indii známá jako alkoholik. Jinak Markéta se drží spíš whisky a já jsem si velmi oblíbila místní kořalku FENU. Dělaj to z čehokoli, včetně kešu oříšků. Doufám, že není třeba zdůrazňovat, že to pijeme výhradně z preventivně léčivých důvodů.

Odvážně jsem se též pustily do ovoce, zeleniny a kvašených mlék. A na závěr se již jistě nedočkavě těšíte na krátkou zprávu o stavu našich střev. Připadáme si úplně trapně. Nebát se malárie a nepřátelské amoeby, pijeme klidně z louží. Pro dnešek končím, jdu se nacpat krevet. :-)

Obsažná zpráva ze zahraničí

19. listopadu 2002

Milí vzdálení přátelé, předem svého mejlu vás chci poprosit, abyste se mi po návratu do Prahy nikdo nepokoušel nic prodat. Dále chci poprosit svého bratra, aby den před mým příletem zašel do Lidický do masny a koupil mi půl kila svíčkový. Budu snídat, obědvat a večeřet velmi krvavý biftek a svačit budu tatarák. Děkuji.

A nyní k zážitkům. Tuším, že poslední zprávy byly ze čtvrtka, kdybych se opakovala, přeskočte to :-) V pátek ráno jsme na pláži zvolna posnídaly (odvážně ovoce). Pak jsme vystřídaly asi tři autobusy a dostaly se do Madgaonu (na místě samém ho označují jako Margao, což nám málem znemožnilo vystoupit ve správném městě). Za strašlivého dusna a vlhka jsme se dotáhly na nádraží, kde jsme pobyly příjemné dvě a půl hodiny za zjišťování, co nám kam vlastně jede. Poté, co nám i u třetího okýnka řekli, že do Coimbatore byly poslední volný lístky do sleeperu vyprodaný před deseti dny, jsme se s faktem smířily (Ale nemyslete si, že jsme se ptaly na tolika místech jen proto, že jsme neměly co dělat. U Indů se totiž zhusta stává, že i když nevědí, radši než aby to přiznali, někam vás pošlou a vy pak hodinu kráčíte úplně opačným směrem.). Zakoupily jsme tedy lístky do normální druhý třídy a doufaly, že si budem moct přikoupit ve vlaku lehátko.

Odpoledne jsme si prohlédly město a zakoupily si chybějící hygienické potřeby. Byla to poměrně drahá zkušenost, takže příště budu mít batoh plnej vložek a přinejhorším si z nich vytvořím podložku na spaní. Večer jsme se na nádraží osprchovaly (nádraží bylo nové, velmi pěkné, kde snad i švábi byli čistý) a jaly se shánět informace o získání místa na spaní. U všech čtyř okýnek nám řekli, že si máme říct průvodčímu. Bohužel nakonec se na nás nalepil místní zaměstnanec (asi větší zvíře, měl vlastní kancelář). Řek nám, že taky jede do Coimbatore a že nám pomůže sehnat lehátko. Dostal za snahu pohled Václavského náměstí a to ho zřejmě rozvášnilo. Během pěti minut si řek Markétě o tužku, pak ještě o jednu, pak se ptal co mám já, tak jsem mu řekla, že sponečku pro chudý děti, tak ji chtěl taky. Dostal žlutou s motýlkem, připnul si ji na kapsu a řek, že jeho ženě bude malá, že má moc vlasů. Tak jí asi bude nosit on sám coby brož, nebo si ji bude po večerech zkoušet před zrcadlem. Zjevně neukojen se zeptal, jaké vezeme z Čech dárky. Když jsme řekly, že nic, zeptal se, co máme teda v těch báglech. Popravdě jsme řekly, že špinavý prádlo. Ještě se pak zběžně poptal, co pijem a jestli to náhodou nemáme s sebou. Ve finále požádal o cigaretu. Dovedl nás do vlaku, kde M. bez větších problémů získala volná lehátka. Nicméně samozvaný ochránce mi v mezidobí příležitostně sahal na stehýnko a když jsem se zaštítila taškou, zeptal se aspoň, nemáme-li hlad a jestli nechcem rozbalit ty sušenky a banány, co u nás viděl. Řekly jsme, že to máme na snídani a očividně tak zkazily slibně se rozvíjející přátelství. Stejně si ale ráno pro tu sušenku přišel. Obsloužil se sám :-) Naše vzájemná, ne zcela vyrovnaná výměna (ke všemu výše zmíněnému "dostal" ještě půl lahve vody a my nedostaly nic) skončila žádostí o vlhký papírový kapesníček. Doufáme, že si ho užil ve zdraví. Asi indický železnice moc neplatěj.

Sleeper byl až na všudypřítomnou špínu a smrad docela pohodlnej a víceméně jsme se vyspaly. Ve všech vlacích tu čas od času prolezou špinavý mužíčci zametáčci. Celým tělem a miniaturním košťátkem smetají odpadky a občas dostanou od cestujících rupku. S tou čistotou je to tu na nádražích vůbec zvláštní. V Shoranuru maj třeba paní na mytí kolejí. Boj za čistotu má někdy dost zvláštní tváře (občas tu visej zvláštní cedule, Cleanliness is way to godliness (?)). Plivání na nástupišti se trestá až rokem vězení. Na všech nádražích se (kromě desítek výstražných cedulí) ve zvýšené míře vyskytujou odpadkáče, ale většina cestujících se k nim staví s krajní nedůvěrou. Celý to tak trochu působí dojmem, že nějaké ministerstvo vyhlásilo boj za Indii čistší a to se projevilo tak, že se na nádraží mejou koleje, ale všude kolem je bordel augiášovských rozměrů.

Teď pár drobných poznámek. Věděli jste, že se toaletní ubrousky můžou uvařit a nafouknout? A nemáme nic pro holohlavé malé děti, co ještě neumí psát a ještě nemohou bonbóny.

V sobotu odpoledne jsme dojely do horského města Ooty (2240 mnm). Cesta tam byla jeden z nejděsivějších zážitků, jaké nám zatím Indie připravila. Sestávala se asi ze 40 zatáček typu "vlasová sponka" a prudkých horských srázů. Šílení řidiči (není zde jiných) jsou nabádáni k opatrnosti množstvím krásných cedulí. Jako třeba - Pití alkoholu je při řízení nebezpečné, nebo - Nepřehledná zatáčka - houkejte! Nejvíc se mi líbila poslední, lakonická - SMRT - POMALU. Náš řidič bohužel trpěl nějakou zvláštní formou dyslexie, protože třeba ceduli - Vpředu hluboká propast, jeďte zvlášť opatrně - četl jako - šlápni na to a předjeď tu cisternu. Cisteren s benzínem tam totiž bylo pomalu víc než autobusů. Asi kvůli zvláštním efektům při pádu do údolí.

Večer jsme se ubytovali v poměrně ušmudlaném hotelu. Taky už jsem pochopila jakej je rozdíl mezi pokojem se sprchou a pokojem s koupelnou. Ten s koupelnou nemá sprchu, ale jen kohoutek zhruba v úrovni kolen.

Neděle. Neděli vám povím příště, protože M. už stepuje na chodníku. Ale vemte si večer do postýlek Kiplingovu Knihu džunglí, ať nasajete atmosféru divočiny. Byly jsme totiž v pralese.

Opět provokativní zpráva pro všechny kdo nejsou zrovna teď plážovými povaleči

22. listopadu 2002

Tak zase není o čem psát. Snad jen to, že jsme si trošičku přiživily spálení ze včerejška, ale mnohem míň, protože nás už neošálilo, že vůbec nebylo vidět slunce!

Ráno jsme posnídaly v restauraci na útesu, za sledování skotačících delfínů. Pak jsme si trošičku ponakupovaly… Myslím, že se nám už většinou daří docílit docela rozumných cen! :-))) Používáme celou škálu triků, ta druhá třeba vždycky dělá, jako že tu nakupující zrazuje od nákupu, vymyslíme si úplně absurdní ceny, kolik to jako má stát v Čechách… A hlavně už nám nepřijde trapný říct jako první nabídku opravdu naprosto nesmyslnou cifru. No teda trapný nám to ještě pořád trošku je, ale tak se to asi dělat musí. Taky už jsme odhalily pár jejich triků :-) - třeba je nutné se okamžitě vyptat na jméno, rodinný stav, co dělá celá rodina, jak se maj děti, jestli už někdy byli v Evropě, a tak. Prostě hned těm šizuňkům proniknout do soukromí. Po čtvrthodině jsme už nejlepší kámoši a to se pak jinak diskutuje. Smlouvání je vůbec vysoká škola marketingu. Většina krámků má třeba jako součást příslušenství tak rok a půl starý dítě. To se vždycky vybatolí, bezpečně rozezná bezdětnou a tedy patřičně frustrovanou turistku, drapne jí za ruku (maj pekelně pevnej stisk, prevíti) a nepustí, dokavad ji nedotáhne do kšeftu.

Další zvláštní věc je, že zrovna ausgerchnet tu hodinu co tam jsme, maj nějakou speciální slevu. Nebo maj velikou výjimečnou slevu, protože u nich ještě ten den nikdo nenakoupil a oni potřebujou prodat (samo že DĚSNĚ nevýhodně!!), aby měli štěstí. Nebo daj slevu opravdu jenom nám dvoum, protože jsme z tak malé země a navíc jsme ty nejmilejší a nejkrásnější turistky, co kdy viděli. No a my pak u tý ceny umažem na konci jednu nulu a legrace může začít.

Překrásný sou taky plážový prodavačky ananasů. Tlusťoučký matrony seděj celej den na pláži a neustále vyvolávaj pajnapl, pajnapl (čti jak vidíš). Pak to samý třeba čtvrt hodiny zpívaj na různý nápěvy. To je docela sranda. Občas, pro ozvláštnění vsunou: for bjútyfl lejdy. Mít jejich vytrvalost a urputnost, jsem už dávno ředitelka zeměkoule. Včera jsem si jeden koupila a ještě než jsem ho měla dojedenej, už mi nabízela další. Během další hodiny mi nabídla ještě čtyři jiný. Maj asi o zažívacím systému bílých sáhibek prazvláštní představy.

Včera nás do pokoje přišel navštívit obrovitý brouk, ale vůbec jsme se nebály. Taky tu lítaj motýli bombarďáci, barevný a obrovitý. Sednout na mě, tak se počůrám hrůzou. Ráno jsme na pláži našly vyplavenýho hada, tak 1.5m, tlustýho jak moje předloktí. Velmi pevně doufáme, že to byl had suchozemský, z velmi vzdálených míst, co někde na pláži tiše sešel věkem a pak ho moře dopravilo až jsem. Připustit si jen na vteřinu, že něco takovýho plave kousek od nás, nestrčíme do vody ani palec.

Večer přinesou rybáři do restaurací úlovky a ty se pak vystavěj a naaranžujou, aby všichni viděli. Ryby jsou velmi chutný, ale u většiny z nich taky pevně doufáme, že pocházejí z vod hodně vzdálených od naší pláže. I když ráno jsme viděli nějaké odvážlivce plavat ve stádu létajících rybek…

To by pro dnešek stačilo, abyste nepropadli příliš hlubokým depresím. Jo ještě se mi odpoledne podařilo TELEFONICKY (rozuměj bez použití rukou a nohou) domluvit zítřejší projížďku po backwaterech. Aspoň si to teda myslím… zítra uvidíme.

Mějte se všichni krásně a nezoufejte, teď zrovna tady je pekelnej slejvák. Akorát je k tomu asi tak 30 stupňů. :-)))

Dobrodružství se chýlí ke konci

25. listopadu 2002

Ahoj všichni, nejsem si úplně jistá, jestli se nám ještě podaří dostat se k síti, ale snad jo. Ale nebojte, co vám nestihnu napsat, to vám ráda povím ústně. :-) Myslím, že některým i víckrát :-))

Tak tedy dnes, 25.11. pondělí, jsme v Cochi, který se též jmenuje Kochin a v jízdním řádu jihoindických železnic ho můžete všichni nalézt pod jménem Ernaukulam. Je to bohužel poněkud matoucí, než se nám všechna ta jména propojila, početly jsme si v jízdním řádu asi hodinu.

Dorazily jsme jsem z pláží ve Varkale, odkud jsem psala naposled. Cestou jsme si udělaly moc pěknou zastávku v Kollamu. Je to přímořské město, které má z jedný strany moře a z druhé velikou spoustu bažin. Naštěstí se jakýsi pan Monroe před nějakými dvěma sty lety rozhodl, že bažiny jsou na nic, a nechal tam vybudovat spletitou síť ostrovů a ostrůvků, navzájem spojených jezery, řekou a množstvím umělých kanálů. Celý se to jmenuje backwaters a bylo to jedno z nejhezčích míst, co jsme v Indii navštívily. V předvečer cesty do Kollamu, se mi podařilo telefonicky(!) domluvit rezervaci lístků na čtyřhodinovou přírodovědno-kulturně-poznávací projížďku po kanálech. Ano, jsme nepoučitelné, a po tristní zkušenosti s organizovanými výlety z Ooty, jsme to riskly ještě jednou. K našemu velikému překvapení to nebyl průšvih!!! Možná to bylo tím, že to organizovala státní cestovka. Což je vlastně o to víc fascinující, protože Kerala je stát, kde byla někdy před 40 lety zvolena ve svobodných volbách do čela státu místní komunistická partaj. Jak jsme se dozvěděly, od té doby se pravidelně střídá s jakousi jinou stranou, ale jak pravil náš průvodce, je prašť jako uhoď. Takže ty státní podniky tu podle toho vypadaj. Ještě k těm rudochům, na docela hodně místech se tu setkáváme s pomníky se srpem a kladivem, rudých vlajek jak naseto a strašně často na zdech nastříkaný veliký kladivosrpy. To je někdy dost kouzlo nechtěného, protože jak je tu na ulicích ten strašnej bordel, tak se symbol zdá zhusta vyrůstat jaksi přímo z hoven. K dovršení pitoresknosti, je ta rudá malůvka nastříkaná na zdi hned vedle branky s ozdobně a pečlivě vyvedenými tepanými háknkrajci (velmi oblíbený místní symbol míru a pořádku). A někdy jsou ty srpy a kladivo vyvedený v blankytné modři. To vypadá taky divně.

Ale zpět k našemu výletu. Teď to bude nudný, máme jen slova chvály. Průvodce byl milý, kultivovaný a všeobecně vzdělaný. Ukázal nám spoustu místních kytek, ovocí a zelenin. Jedno ovoce (Jack’s fruit?) roste i několik měsíců a pak je velký jako OBROVITÁ dýně zvící krávy.

Tak mě právě vyhazujou z interneťárny, tak další snad z Hyderabadu pozítří.

Za chvíli nás máte zpátky

27. listopadu 2002

Ahoj všichni, tady je pokračování z předvčerejška. Minule jsem psala, že jsme byly na vyjížďce do backwaters s velmi milým panem průvodcem. Předem dalšího popisu bych se ráda omluvila všem, které pohoršily hrubší výrazy, které jsem použila, :-) ale mám pocit, že ke zmiňované tematice (srpy a kladiva) se výše zmíněná slova docela hodí a pak tím jak nám tady nikdo moc nerozumí, tak si člověk občas uleví pěkně nahlas :-). Třeba dneska, když mě jeden pitomec málem přejel na příjezdové cestě k chrámu, takže jsem, bosá(!), musela uskakovat jak koza. Sice asi přesně nerozuměl, co říkám, ale v hrubých rysech mu to muselo bejt jasný. :-)))

Ale zpět k výletu. Pán nám ukazoval, jak se sklízí rýže, jak vypadá pepřovník (Hádejte, kdo jediný z celé výpravy musel nutně ochutnat, jestli to je opravdu pepř? Byl to pepř.). Pak jsme přestoupili všichni do loďky a vydali se na projížďku mezi domky a kůlničkami starousedlíků. To bylo místy zvláštní, protože pan průvodce nás třeba zaved k jedněm lidem na dvorek, kde tři paní dělaly provazy z kokosových vláken a my jsme kolem nich chodili a fotili je… No, jak v zoologický. Ale podarovali jsme pár dětí sponečkami a bylo. Bílá sáhib mezi domorodci…

Cesta loďkou trvala asi dvě hodiny, a příroda kolem byla fantastická! Zvláště se nám líbilo, že občas kolem prošla paní s deštníkem, co vedla krávu na provázku. Pan průvodce tvrdil, že jdou na procházku. Definitivně jsme mu uvěřily, když jsme viděly další paní, co měla krávu položenou na mělčině a myla jí záda. Posílala bych jsem zaměstnance kravínů na studijní cesty.

Ještě jsme dostali všichni úplně čerstvě utržené ty nejsladší kokosy. Ta dužina když je čerstvá, tak vypadá a trošku i chutná jak namočenej hajzlpapír. Měla jsem dva, Markétě to nechutná. Pan lodník (nebo v tomto případě spíš kanálník?) nám potom ještě natrhal lotosy a udělal z nich náhrdelníky. A vodní hady jsme viděly a cvičitele kormoránů… No prostě MASTŇÁCKEJ zájezd!!!

Ovšem trošku jsme si tu havaj "odpracovaly" ve vlaku do Ernaukulam, kterej byl zase narvanej po indicku. M. byla šťastnou náhodou vtlačená na luxusní místečko mezi dalších šest Indů na lavici pro pět. Je to žena štěstěny. Já jsem se nenechala zahanbit a ty tři hodiny jsem pobyla na poličce pro zavazadla. Měla jsem velkou kliku, byli jsme na tý mojí jen dva! Jinde bylo panečku jinak narváno.

Z Ernaukulam jsme se musely do Cochinu přepravit na přívozu. Ze začátku to vypadalo dobře, zakoupily jsme vetší množství na místě pražených čerstvých buráků (to je strašná dobrota), sedly si na poloprázdné lavice na lodi a vyčkávaly. Pak jsme zjistily, že o naše buráčky jeví evidentní zájem několik stovek švábů. Já jsem Gomézovi, ať je mu země lehká, dávala všelijaký potvory, ale tohle bylo i na mě moc. Byli všude. Na zemi a pod batohama by to tak nevadilo, ale oni s náma seděli i na lavici, lezli z opěradel, laškovně pobíhali po trámech nad hlavama… Ale místní dál bezstarostně drobili oříšky na podlahu a vůbec se nevzrušovali. Až na jednu malou holčičku, ale ta si bezpochyby brzy zvykne. Markéta se rozhodla, že radši postojí (to bylo nebezpečí kontaktu s broučkem sníženo tak na polovinu), čehož okamžitě využily místní puberťačky. Úplně původně seděla M. na kraji lavice a já hned vedle a pak už bylo plno. Na to jedno M. místo se vešlo, nekecám, pět holek. Vůbec indická potřeba volného prostoru a soukromí je naprosto minimální, až mizivá. Ve frontě se stojí prsa na prsa, když se snažíte na pláži převlíknout pod sukní, přijde vám dělat společnost dalších tak šest lidí… Zvláště ráda mám zdejší záchodky bez dveří. Můžete si tak prima pokecat s paní naproti.

V neděli jsme šly procházkou po Cochinu, což je kouzelné naprosto ospalé městečko s nějakými pamětihodnostmi, obřími čínskými sítěmi na pobřeží, a s přerozkošnými domečky z koloniální éry. Trošičku jsme si ponakupovaly, cpaly se ovocem a krevetama. To se dělá tak, že přijdete k těm rybářům, co to zrovna tahaj z vody, vyberete si co a kolik chcete (ryby, kalmary, krevety… od všeho x druhů) a to už u vás stojí hošík, který vám to všechno skládá do talíře a odnáší do blízkého domečku na pláži, kde vám to hoděj na gril a za chvíli už sedíte pod stromem na břehu s výhledem na pracující rybáře a cpete se. Kolem smrdí ryby z minulého týdne, přepálený olej, váš stolek je ponořen v odpadcích, očichává vás prašivá kočička, žerou vás malarický komáři a co dvě minuty se vám někdo pokouší něco prodat. Prostě indická idyla.

Večer si k nám přisedli dva místní floutci. Evidentně prachatý, s motorkama, velmi nespecifickým zaměstnáním, v drahejch hadrech a se spoustou volnýho času. Bylo jim tak 23-24 a byl to čistokrevnej typ libovejch frajerů. Zapředli hovor, dívali se, jak večeříme a pak nás vyzvali na skleničku. Byly jsme celkem pro, ale pak nastal problém. Nejdřív jsme odmítly jet asi 50km do nejbližšího velkého města s hochy na motorkách. Obávám se, že na jízdu v noci po indických silnicích s ožralým příslušníkem zlaté mládeže se naše pojištění nevztahuje. Pak jsme odolaly i neodolatelné nabídce zajít k jednomu z nich domů na čaj a kus řeči. Ale na toho panáka se nám docela chtělo, tak jsme říkaly, že půjdem rády někam poblíž. Hochům se moc nechtělo, ale nakonec jsme došli do místní putyky. Nic strašidelnýho, atmosféra jak u Kotvy ve čtyři ráno, takže my dvě jsme se tam cítily jako doma, ale chlapci se brzy přiznali, že jsou v tomto druhu podniku poprvé. No rozloučili jsme se velmi záhy a hoši si příště určitě vyberou nějaké slušnější turistky.

V pondělí jsme se zase couraly a decentně ochutnávaly mořské plody. v úterý jsme zjistily, že jak řidiči autobusů, tak řidiči švábového přívozu stávkují, takže jsme směly jet na nádraží taxíkem :-))) Bylo to trochu nudné, bez broučků…

V 11:45 jsme vlezly do vlaku a vylezly z něj druhý den ve 14:00. Nic víc se k tomu asi říct nedá. Za tu dobu z nás spolucestující vytáhli naprosto veškeré detaily o Praze, Evropě vůbec a zejména o našem osobním životě. Vy všichni víte, že já jsem sdílná osoba, ale na zdejší poměry jsem uzavřená a plachá.

Naprosto smrtelně jsme ale pobavily celej vlak takovou naší zvláštní úchylkou. Představte si, že sbíráme vlastní odpadky!! Vždycky, když jsme prázdnou láhev strčily zpátky do pytlíku, tak nám spolucestující u oken ochotně podávali ruce, jako že to metnou z okýnka za nás. Když jsme jim vysvětlily, že jim nechcem znečišťovat přírodu plastama, nechali si to několikrát zopakovat a když se ujistili, že slyšeli správně, dlouho se pak smáli. A šli to vyprávět dál a pak se na náš pytlík s odpadky chodili koukat lidi z celýho vagónu… Připadala jsem si jako mimozemšťan.

Dneska, ve středu, jsme v Hyuderabadu, což je ohromně smrduté město. Odpoledne jsme se byly podívat na velikánský hinduistický chrám a největší kamennou sochu Budhy na světě. A taky na nějaký botky a hadříky a tak :-)

A na závěr jeden kulturně náboženský poznatek. Vyfotografovat dítě s velkou, bílou, zpocenou, špinavou a nevyžehlenou ženskou osobu pravděpodobně přináší maličkému celoživotní štěstí. Anebo, vzpomínáte si, jak vás jako malé posadili v cirkuse na poníka a fotili o sto šest…? Tak já jsem ten poník. :-))))

Zítra se jdeme podívat na bazar a odpoledne jedeme do Bombaje. Tam budeme den a v noci odlétáme. Doma budeme dopoledne 30.11. Nesmírně špinavé, unavené, ale plné zážitků! Už se na vás těšíme.