Kubajs' Ne(s)t

kubajs.net

Au, Australia

čtvrtek 28. srpna

Airbus do Soulu je jedno z největších letadel, která jsou na Ruzyni k vidění, ale přitom to není nic extra. Čekáme na odbavení v gate a je vidět přímo na něj. Možná by bylo lepší, kdyby pilot nenechával za oknem pilotní kabiny příručku Airbus A330 Quick Start Guide otevřenou přibližně na straně 1680, tedy asi tak kousek před polovinou.

Když pilot konečne dočetl, můžeme nasednout. Letadlo je plné, většinu tvoří Korejci - asi cestují z Kolína zpátky domů. I můj spolucestující a spolusedící u okna. Poté co jsme se anglicky pozdravili, vytáhl nejprve noviny v korejštině a potom se s chutí začetl do Mladé fronty.

Start je příjemně vzrušující, jenom se mi zdá, že to letadlo ujíždí po runwayi nějak moc pomalu. Ale asi to stačilo a během chvilky jsme nad městem. Marně se snažím uhodnout jakým, protože jsme mezitím dost složitě zakroužili. Tak a deset hodin letu před námi. Vlastně jen devět a třičtvrtě, jak oznamuje kapitán. Asi fouká od západu.

Celý Korean Air je bledě modrý (pro muže) nebo tyrkysový (pro ženy). Nejenom letadlo zvenku a tak vůbec, ale i oblečení letušek, ten kus drátu, co mají zastrčený do drdolu, i všechny nesmysly, které rozdávají - treba ponožky, aby človeka bez bot nezábly nohy.

Večeře je poměrně brzy, asi tak nad Krakovem. Podle rady zkušených kolegů si chci dát evropské jídlo. Než na mě ale dojde řada, korejský kolega se cpe hovězím (uměl si o něj říct dopředu letušce v mateřštině, neřád!) a na mě zbývá korejščína. Polévka z mořských řas (Anička by mela radost) a cosi na nečem a promíchané s něčím a dvakrát cosi k tomu. Tedy to jedno byla rýže, to jsem poznal i já. Naštestí mě letuna včas varovala, že to jedno cosi je "very very hot", tak jsem ho radši vynechal. Ještě by mě zajímalo, kdy konečně někoho napadne, že lze posádku ohrožovat i vidličkou a kávovou lžičkou a udělají z plastu nejenom ten nůž.

Po cestě je větrno, takže to s námi občas trochu hází, ale teprve za Moskvou (že by Ural?) to chvíli začíná vypadat zajímavě, dokonce se musí na chvíli přivázat i personál. Proti přírodě jsme prostě pořád jenom drobný hmyz a človek na to často zapomíná. Nechávám si ujít jihokorejské televizní zpravodajství i film o mentálně postiženém chlapci, co se stará o svojí sestru (bůhví, o čem to bylo doopravdy) a padám částečně do spánku a částečně ze sedadla. Ráno nás budí další turbulencí a snídaní, tentokrát naštěstí evropskou. Když se blížíme ke Korejskému poloostrovu, pořád čekám na ruské stíhačky, ale dneska už na to asi nemají odvahu. Nebo peníze.

pátek 29. srpna

Soul je tady. Ty kopce okolo vypadají úplně přesně jako z M*A*S*H, tedy jako ty okolo Los Angeles. 27 stupňů, ale v klimatizované hale letište je příjemně. Tedy hale - po dvou hodinách chůze jsem jí asi tři čtvrtiny prošel, i když jsem se vyhnul části odkazující na vláček, který jede ke dalším padesáti gate s číslem nad 100. Takhle nějak si museli v šedesátých letech představovat futuristické budovy na okolních planetách. Je tu docela prázdno, v pátek krátce po poledni jsou asi všichni ješte v práci. Všude je čisto, taky je každou chvíli vidět babku na elektromobilku, jak s hadrem místo radlice přejíždí po chodbách, a dva hejhuly (jeden je asi rezervní), jak smetákem na násadě (taková ta barevná prachovka, co prodávají v teleshopu) ometá horní části cedulí od prachu.

Několikahodinové čekání je dlouhé a už mě ani nebaví dívat se na spoustu letadel, která přistávají a startují a jsou většinou mnohem větší než to, kterým jsem přiletěl. Konečně je půl sedmé - tedy tady - a může se nastupovat. Tedy samozřejmě přes další bezpečnostní kontrolu, ale tentokrát se jenom v bílých rukavičkách hrabou v palubních zavazadlech.

Start už je pro mě úplná nuda, za chvíli jsme zase ve 12 km s vyhlídkou na dalších deset hodin letu. Začíná to být trochu unavující. Večeře je docela pozdě, ale teď už na mě to hovězí zbylo. Zvláštní - přestože je tohle letadlo plné australanů a evropanů, zřejmě se tu sní méně evropských jídel než v přechozím letu. Zajímalo by mě, jestli vaří pořád to samé, nebo mám jenom smůlu, že letím stejný den dvakrát.

Nad Pacifikem, Malajsií, Javou a kdoví kde všude to letíme, je zase docela větrno a poskakujeme, ale únava dělá svoje a spím. Jen asi ve tři ráno (místního času) mě budí malý kluk, co stojí u sedadla a řve mi do ucha "Hallo!" Po mnoha hodinách letu nad Austrálií (trvá to zatraceně dlouho!) se konečně blížíme k cíli. Snídaně je zase stejná jako včera, i korejský jogurt Yoplait s borůvkami chutná úplně stejně chemicky jako v Evropě. To už začíná nad oceánem svítat a pod námi je vidět moře, ostrůvky a zátoky, jako by byly jenom sto metrů pod námi, i když letíme ve výšce pěti kilometrů. Letadlo se stáčí a spolucestující hlásí "Look, Harbour Bridge!". Přistáváme v Sydney.

sobota 30. srpna

Dlouhá fronta u celníků postupuje celkem rychle - tedy samozřejmě u paní přede mnou se moje fronta musí zaseknout. Ale pak to jde rychle, kufry časem taky přijíždí a můžu pokračovat k celní kontrole. Zbaběle odhazuju zbytek bonbónů a přiznávám prášky na spaní, což mi vynáší dvě stejné otázky od asi šesti různých celníků (Co že to vezete?) a potom volný průchod, na rozdíl od všech ostatních úplně bez rentgenového vyšetření (Toho pusťte bez kontroly, ten by stejně nic nepropašoval).

Kingsford Smith Airport mi nějak připomíná Nádraží Holešovice. Je docela malý, ale bylo tam víc lidí než když přijede Pendolino. Na třetí pokus nacházím fungující bankomat, vytahuju první dolary (mají v sobě díru - tedy průhledný kousek!) a jdu hledat taxík. Venku je zima, jenom devět stupňů, ve vzduchu hrozně divná vůně (asi to budou ty eukalypty) a všude okolo Sydney. Co mě to jenom napadlo?!

"Sydney Opera House a Harbour Bridge"

Na první procházku se vydávám v sobotu odpoledne. Nejdřív za roh zkontrolovat otevírací dobu supermarketu a potom už konečně přes park, botanickou zahradu (Please walk on the grass!) až k opeře.

"Nekrmte ptáky, koušou. Zvyknou si na to a budou otravovat lidi," hlásí cedule. A papoušci dělají docela pěkný kravál, navíc to vůbec nezní hezky. Kdyby mluvili, bylo by to lepší.

Olivovník evropský - exotická dřevina, hmmm. Vlastně je to zvláštní, že nemají skleník s exotickými rostlinami jako je růže, narcis a vlčí mák.

2. září

Všude je chleba o dvou kůrkách, vždycky opakoval Zbyněk. Když o tom tak přemýšlím, tak mě napadá, kde je ta druhá? Chleba má přece kůrku okolo dokola. A když se ukrojí, tak po straně dokola. Nebo je to ta horní lepší strana a ta spodní?

3. září

První výlet k zákazníkovi - velké železárny OneSteel v Newcastle. Asi 160 km od Sydney, to je kousek, řekl by člověk. V porovnání s místními vzdálenostmi (jenom přes východní pobřeží Austrálie jsem letěl asi 4 hodiny) je to co by kamenem dohodil. Ovšem s jejich dopravní infrastrukturou je to výlet skoro na půl dne.

Podle doporučení jsem si objednal Happy Cabby - cestu malým autobusem, co vozí lidi z letiště v Sydney do Newcastle. Autobus přijel asi o dvacet minut později, než měl a jenom jsem ho zahlídnul na křižovatce, jak zahybá přesně na opačnou stranu. Po třech dalších telefonátech s jejich dispečinkem se konečně objevil a mohl jsem nastoupit. Cesta trvala asi tři a půl hodiny a protože jsem jel nejdál, mohl jsem si prohlídnout skoro celý kraj Hunter. První seznámení s Australským venkovem bylo skoro jako z televize. Občas polorozpadlé domky se střechou z vlnitého plechu a pak zase řady předměstských domků bez jakékoli individuality. V poledne jsme konečně dorazili ke správné budově OneSteel (ztratili jsme se jenom jednou) a mohl jsem se k ostatním připojit rovnou cestou na oběd.

4. září

OneSteel je firma, která si potrpí na bezpečnost - všem zraněním se dá předejít. Uvnitř ocelárny je to celkem pochopitelné, že jsou všude varovné nápisy a pilně se dbá na kontrolu bezpečnosti. Ale stejná situace vládne i uvnitř technických a administrativních týmů. Tak například na schodech jsou varovné nápisy Neběhejte po schodech, Vždy se přidržujte zábradlí a Pokládejte nohu na každý schod, před kuchyní je cedule Pozor, vychází lidé s horkými nápoji a na dveřích od dámského záchodu cedule Stůj, jsi-li muž (asi aby člověk nedostal přes hubu); obdobně na dveřích pánského cedulka Stůj, jsi-li žena, dokazující že to Australani s emancipací myslí vážně. Ve vstupu do každé budovy je blok, kam člověk musí zapsat svoje jméno, kdy a zakým přišel, kdy odešel a jaké má telefonní číslo, na kterém ho budou shánět, až se bude budova evakuovat.

pondělí 8. září

Svatby v botanickém parku.

pondělí 8. září

Nesnáším ty úžasný ranní vysílání rááádia, kde chlápek se ženskou mají samý veselý rozmluvy a předhánějí se v tom, kdo z nich se bude smát víc a kdo bude pozitivnější. Ale nemám sílu to rádio přeladit jinam. Navíc vysílání vypadá všude skoro stejně. K čeru s pozitivní náladou! Ale k něčemu to přece jenom je. Místo deprese to ve mě vzbuzuje agresivní sklony.

pátek 12. září

Už jsem tu skoro čtrnáct dní a ještě pořád jsem neviděl ani jednoho klokana. John říkal, že stačí vyjet za Newcastle pár kilometrů do vnitrozemí (Hunter valley) a jsou jich tam v příkopech okolo silnice spousty. Přejetých.

sobota 13. září

Udělal jsem si výlet do Manly - nejprve trajektem a pak jsem prošel pěšky přes tři pláže a vnitrozemím zase zpátky. Taky jsem si poprvé omočil nohy v Pacifiku. Tedy vlastně správněji v Tasmánském moři. Na začátek jara to byl opravdu pěkný den. V městě pařák jako blázen, ale u moře to foukalo a chvílemi byla skoro zima.

neděle 14. září

Člověk si pořád stěžuje. Buď má pořád málo času být sám se sebou, nebo ho má příliš mnoho. Ráno se nemůžu donutit vstát z postele a něco dělat. Něco. Cokoli. Tak ležím, koukám do stropu a hlava šrotuje.

úterý 16. září

První zkušenosti s řízením. Zatím mi ještě nedělá problémy, držet se na správné, totiž nesprávné straně. Akorát vždycky před odbočováním na to radši myslím. Co je horší, je ten blinkr na pravý straně. Ale jak jsem se dozvěděl, není to výsadou Austrálie (vždyť v Anglii ho měli normálně vlevo), ale něterých značek. Tohle byla Toyota Camry, standardní půjčovací auto, bílý, velký, žravý, nehezký a neskladný. S tou velikostí je to docela problém. Vypadá to, že v Sydney si automobilů všimli až tak před pár desítkami let a to už bylo pozdě někde stavět nějaký silnice. To, čemu se tu říká Pacific Highway, se asi třicet kilometrů klikatí předměstím jako meandrující řeka přehrazená místo jezů desítkami semaforů. Většinou jsou tu tři pruhy vedle sebe, ale do každýho se vejde tak akorát auto běžné velikosti. Když chce člověk předjet náklaďák, musí si na to vyčíhat vhodné místo, nebo počkat, až budou volný dva pruhy vedle sebe.

Zvlášť večerní návrat do Sydney stojí za to. Po dvou hodinách jízdy po dálnici, která připomíná naší D1, se musíte zase zařadit do proudu aut motajících se po Pacific Highway. Ještě štěstí, že Australani jsou slušní řidiči. Tedy myslím tím, že se chovají slušně a ohleduplně k ostatním, i když se tu podle značky nedá poznat, kdo je cizinec nebo venkovan. Posledních několik kilometrů před vjezdem na most vypadá jako svazek kabelů visících z racku nepořádnému správci sítě. Každý z desítek nájezdů, sjezdů, výjezdů, propojek a odboček se hned po pár metrech zase ztratí v další změti. Za celou dobu jsem ještě nezjistil, jestli jim při výstavbě radil ten člověk, co navrhoval Barrandovský most, nebo jestli byl jenom na dovolené v Sydney a nadchnul se pro místní řešení dopravní situace. K tomu všemu je to ještě ozvláštněno tím, že se člověk musí trefit na jeden jediný pruh přes Harbour Bridge, kde se dá platit mýto penězi. Všude jinde se totiž používá e-Tag nebo E-NěcoJiného, což je krabička, kterou vlastní jenom místní, bohatí nebo zkušení a která to buhvíjak odečítá z vašeho konta. U auta z půjčovny se samozřejmě taková vymoženost nedá předpokládat. Když už se ale nebohý řidič netrefí správně, nezastaví ho to uprostřed mostu nebo tunelu, aby se doprava kompletně nezablokovala (i když tak velký rozdíl by to už asi nebyl), ale ta mašinka si ho vyfotí na památku a dá mu 24 hodin na to, aby někam zatelefonoval a zaplatil mýto přes telefon kreditní kartou.

Australský řidič si evidentně za jízdy rád počte. Všechny značky, které jsou v evropě obrázkové, jsou tady ve formě cedulí s nápisem Levý pruh končí, připojte se vpravo, 80 za deště, jinak 100, nákladní automobily a autobusy smějí používat pouze levé dva pruhy.

A taky tu na dálnici chybí auta s holandskou značkou a přívěsem, jak míří všemi směry na dovolenou. Nebo vůbec cizí auta. Výjimečně tu člověk potká značku z Victorie a ještě míň z Queenslandu (i když tam má zřejmě registrovaný všechny auta místní Sixt). Ale dokonce jsem jednou viděl i auto s tasmánskou značkou. Čertví, jak se sem dostalo.

Frajeři se poznají tak, že mají naleštěnýho pickupa - pardon, ute - se zakrytou korbou a asi tak třicetipalcovejma kolama, takže to auto vypadá, jako kdyby nemělo žádný pneumatiky.

18. září

Zvláštní, že už několikrát jsem v rádiu slyšel nějakou reklamu na pohřební službu. Nepamatuju se, že bych se kdy v Čechách, Německu nebo Rakousku potkal s něčím podobným. Konkurence na pohřebním trhu? Nebo se tu tolik umírá a je to velkej byznys? Možná, když tu mají tolik těch jedovatých potvor… "Nedopusťte, aby jste si museli dělat starosti i po smrti. Zařiďte si už dnes pohřeb u XYZ." Tedy takhle to nebylo, ale mohlo by, ne?

Konečně jsem taky jednou přijel do hotelu ještě za světla a využil jsem poslední půlhodinku k procházce okolo přístavu až k majáku. Než jsem tam došel, tma byla úplná a na nebi se objevil Jižní kříž.

21. září

Australia - možná tohle je důvod, proč všude vyslovují a, hlavně tam, kde to cizinec učící se anglicky ani nečeká. Ale pořád lepší než pražské ee. Zajímalo by mě, jestli se někdy naučím dostatečně, abych rozuměl prodavači v občerstvení každý slovo.

úterý 30. září

Dost velký rozdíl oproti Německu (ale ne oproti Čechám) je to, že tu mají pěkné psy. Viděl jsem tu spoustu nepochybně čistokrevných na procházkách okolo moře. Určitě taky rádi jezdí autem. Jenom dneska když jsem čekal před hotelem na auto, viděl jsem za tu chvíli dva psy na výletě. Jeden ohař se vezl na korbě pickupu (totiž “ute”) a vypadal, že vystoupí, jen co auto trošku zpomalí, a druhý byl velký chlupatý ovčák (bernský?), který seděl v malém Peugeotu na sedadle spolujezdce a labužnicky se vykláněl z okénka. Jestli byl připoutaný, to jsem si nevšiml.

středa 1. října

Tak jsem se dneska opravdu nastěhoval. Ráno jsem vyzvedl auto z půjčovny a domluvil se s vrátným, že můžu na dvě hodiny zaparkovat v podzemní garáži. Dokonce jsem i našel její vjezd, akorát dohadování, kde můžu zastavit, bylo trochu delší a při parkování jsem nacouval do patníku, co měl promyšlenou výšku půl metru a pro větší viditelnost byl natřený šedivou barvou jako okolní stěny. Naštěstí se nic nestalo, schválně jsem si nechal auto, co už mělo několik šrámů.

Cestu jsem trefil díky navigaci bez problémů. Tedy téměř. Mezi mrakodrapy v centru je totiž velký problém chytit signál a když přejedu odbočku, tak navigace přepočítává tak dlouho, dokud nepřejedu další. Prostě to připomíná styl “Tady jsi měl zabočit doleva!”.

Smlouva podepsána, hned mi paní z realitky vnutila leták z obchodu, co půjčuje ledničky a pračky a dokonce mi napsala číslo na svého otce, když se během rozhovoru nějak přišlo na to, že budu potřebovat koupit auto. Paní relokační pro změnu hned volala svým dvěma známým a vyptávala se jich, co mají za v nabídce oni. Pak mě vzala na projížďku podívat se na nějaký úžasně levný nábytkový obchod, co byl poblíž. Myslím, že Asko je lepší.

Jakmile jsem stihnul vyložit všechny věci v bytě a naházet je do kouta, byl už nejvyšší čas jet do Ikey. 27 kilometrů, 20 minut, hlásila navigace. To byl přehnaný optimismus. Ale za hodinu jsem dorazil do Homebush, kde je konečně nákupní centrum evropské úrovně, kromě Ikey ještě spousta dalších obchodů. Promiňte mi mojí konzumní pokleslost, ale MILUJU IKEU! Ceny a design jsou super a navíc to má ten pocit pevného bodu a jistoty (globalizace, samozřejmě!) v tomhle širém světě. Koupil jsem všechno, co je potřeba k přežití, dokonce jsem stihnul zaběhnout i vedle k Bing Lee a koupit rychlovarnou konvici a žehličku. Mezitím mi volali z relokační agentury, že je nějaký problém, ale to jsem nechtěl řešit, protože jsem na to neměl sílu. Poslední jsem vyčerpal taháním dvou vozíků s nábytkem po parkovišti, kde jsem čtvrt hodiny hledal svoje auto. Paní relokační vypadala vyloženě zklamaně, že jsem odmítnul se s ní jet podívat na dvě auta k jejímu známému, že to nestíhám. Nabídla mi, že na mě počká v šest u půjčovny, kam jdu vracet auto, a odveze mě tam, protože je to po cestě. Měl jsem toho akorát dost, ale bylo mi blbý to odmítnout. Cesta zpátky byla o něco kratší a trvala asi třičtvrtě hodiny. V bytě jsem se potkal s panem majitelem - šerifem, totiž Sherif, který je egypťan, vyrostl v Austrálii a žil v San Franciscu, živí se realitami a stavbami a jeho kamarád si příští týden bere češku Vendulu, co dělá v Sydney fyzioterapeutku (vím všechno). Takže jsem sotva stihnul vyházet věci z auta, bylo po pátý a já měl do šesti vrátit auto do půjčovny v centrum. Ještě jsem stihnul zavolat do relokační agentury, co je to za problém. Prý plynárny nemohou přihlásit odběr plynu, protože nemají o tomhle bytě žádný záznam. Není divu, není tu zavedený plyn. Pochopitelně cesta, která by za příznivých okolností trvala asi dvacet minut, mi vystačila na celou hodinu. Už jsem přemýšlel, jak budu vracet auto na letišti, kde snad mají otevřeno dýl a do toho mi volala paní relokační, co se mnou měla sraz u půjčovny a podařilo se jí tam dorazit minutu před šestou. Naštěstí je ukecala - přijel jsem jenom asi o 4 minuty později, a stihnul jsem auto vrátit. Myslel jsem, že ani nedokážu vystoupit, jenom vypadnu dveřma na zem a zůstanu ležet. Ale nakonec jsem to ustál a dokonce stihl ještě dvě krátké zkušební jízdy s vybranými ojetými vozidly u Neila.

Nakonec jsem se nechal vysadit dole v Manly a šel na přístavní molo dát si pivo. Skončil jsem v pseudoněmecký “kavárnohospodě”, kde točí Loewenbrau (tedy to co z něj tady udělali) a salzburský Stiegl. Ať žije globalizace! Do toho tam chodila téměř bavorsky oblečená děva, nosila panáky metrovým prkně naplocho nataženým před sebe a zvonila u toho na kravský zvonec. To je hrůza, jaký mají v zámoří představy o nás evropanech.

Cesta do kopce do nového bydliště byla posledním fyzickým výkonem dne, ale pohled na zátoku a světla města za ní byl opravdu pěkný.

čtvrtek 2. října

První noc v novém bytě se mi nepodařilo usnout. Když už se mi to k ránu začalo dařit, někde se za oknem na stromě objevil pták hasičák-klaksoňák a díky jeho troubení tu-dú-dú-dú se už mi usnout nepovedlo.

Ráno jsem vstával v pět a v pět dvacet pět na mě čekal taxík na letiště. Vstávání bylo hrozný, ale úsvit nad zátokou stojí za to. Před startem jsme si pěkně poseděli v letadle a nakonec z toho bylo půl hodiny zpoždění. Když jsem se po příjezdu omlouval kolegovi, jenom se zeptal: “Letěl jsi s Qantas, viď?”

"Hotelový pokoj v Conrad Treasury Brisbane" Hotelový pokoj (Conrad Treasury Brisbane) byl největší, co jsem kdy viděl. Připadal jsem si, jako když spím v nádražní hale. Pětimetrové stropy a plocha asi šedesáti čtverečních metrů dělají svoje. Těžké koberce, závěsy a masivní dubový nábytek tam působil nepatrným dojmem. Zalezl jsem pod peřinu, totiž do kapsy už po šesté a koukal jsem na Simpsonovy. V sedm začal někdo bušit na moje dveře. Byla to pokojská, že mi musí nutně rozestlat postel a když jsem to odmítl, vrazila mi do ruky aspoň dvě malé čokolády.

Koupelna měla taky asi dvacet čtverečních metrů, bohužel byla na každém rohu kartička, že se Brisbane potýká s katastrofálním nedostatkem vody a že by bylo od hostů pěkné, kdyby vůbec koupelnu nepoužívali. Zachoval jsem se jako padouch. Ostatně kdyby tu byl náš pan prezident, vysvětlil by jim, že nedostatek vody je jenom podvodný argument ekologických teroristů.

Největší vynález hotelového pokoje byl ale přímo u záchodové mísy. Na stěně byl totiž přidělaný telefon, aby se člověk mohl vykecávat a přitom trůnit na záchodě a dělat něco užitečného. Pozoruhodné.

pátek 3. října

Ráno jsem posnídal v hotelové restaruraci - stává se ze mě velký kluk, aspoň s tím bydlením v luxusních hotelích - koukal od stolu na lidi na ulici a užíval si snídani v klidu. Aspoň že kafe tu dělají dobrý. Pak jsem si nechal od recepčního zavolat taxík (tomu říkám velkopanská huncútština) a jel do práce.

V jedenáct dopoledne najednou začal pískat alarm a hlas z magnetofonu asi pět minut opakoval: "Aktivován požární hlásič. Vyčkejte na instrukce!" Nejdřív to vypadalo na požární cvičení, ale když se po pěti minutách houkání ozvalo "Okamžitě opusťte budovu nejbližším nouzovým východem", už i místní si nebyli úplně jistí, přestože to byl už třetí poplach v uplynulých týdnech.

Ale měli to pěkně zorganizováno, to se musí nechat. Vyvolenci měli na sobě oranžové helmy a reflexní vesty a vyhnali nás před budovu. Tam už stálo hasičské auto a hasiči zrovna vstupovali do baráku. Kouř ani plameny nebylo nikde vidět, ale i tak jsem začal přemýšlet, co všechno jsem tam nechal a o co všechno přijdu, jestli to vážně vyhoří. Naštěstí doklady, peníze a klíče od bytu jsem měl u sebe.

Po čtvrt hodině hasiči zase odjeli, asi ten oheň nenašli, nebo už se jim nechtělo v pátek v poledne pracovat, tak jsme se mohli vrátit zpátky. I tak jsem rád, že tam už příští týden nemusím. Třeba se to konečně rozhoří.

Ve výtahu byla cedule, aby si lidi dávali pozor na ptáky, co hnízdí v okolních stromech. Prý jsou agresivní, nalítávají lidem na hlavu a snaží se jim vyklovnout oči. Už vím, kde byl Hitchcock na dovolený.

Australský tisk má pěkný způsob komentování zahraničních událostí. Článek o francouzském návrhu na finanční pomoc evropskému bankovnímu sektoru v The Australian například psal toto:

"France denied at first that it had put foward a proposal for a fund at all and then, after admitting that it had done so, denied that it would cost €300 billion. Paris said that the figure had come from the Dutch Government. Officials in The Hague said they had no idea what the French were talking about."

Asi to dělá ta vzdálenost, nebo stále nezapomínají na to, že jsou potomci angličanů a francouze prostě nesnáší.

Qantas měl cestou zpátky zpoždění celou hodinu.

Z letiště mě vezl taxikář, co dřív dělal konzultanta SAP BI. Ale doba prý se zhoršila, tak dělá taxikáře a přemýšlí o tom, že půjde dělat k Microsoftu. Asi je na tom fakt špatně.

sobota 4. října

Sestavil jsem stůl a čtyři židle, vybalil věci z kufrů, rozbalil nádobí a rozestavil ho po kuchyni. Začíná to tu pomalu vypadat lidsky.

Navečer jsem šel jen pro něco k jídlu dolů do Manly a narazil jsem na Manly Jazz Festival, který je na třech pódiích v centru. Tři dny skvělé muziky - jazz, funk, acoustic, cajun!

pondělí 6. října

Volné pondělí! Myslím, že poslední svátek do konce roku. Z nějakého důvodu tady slaví den práce právě dnes. Proč ne na 1. května, jako všude ve světě, mi není jasný.

Dneska začal letní čas, takže teď jsme od Čech o 9 hodin dopředu. Vlastně možná začal už včera, ale nějak to pořád není standardizováno a jejich mobilní operátoři si s nastavením správného času evidentně nedělají hlavu. Navíc třeba Queensland si na letní čas nehraje, takže je tam ode dneška o hodinu míň.

Venku pořádně fouká vítr, skoro malá vichřice. Celým bytem to pěkně protahuje a průvan klepe dveřmi. Dovedu si představit, jaká tu bude v zimě kosa.

středa 8. října

EscapeTravel – to je dobrý jméno! Třeba tu firmu budu jednou potřebovat.

čtvrtek 9. října

Dnes je historický den. Poprvé ve svém životě jsem jel do práce lodí. Zpátky samozřejmě taky. Když se slunce chýlí k západu, prodlužuje stíny, odráží se na hladině a okolo se proplétají plachetnice, je to fakt romantika.

Skvělá práce - tahat za naše milé indické kolegy horké kaštany z ohně a nechat si od zákazníka nadávat, co tam zprasili. Byl jsem přizván jako "nezávislý odborník", a tak především všemu horlivě přitakávám. O to horší, že je na straně zákazníka iniciativní mladý programátor, který je přesvědčený, že by to všechno udělal jinak a stokrát líp. Bohužel má pravdu.

pátek 10. října

Další cesta trajektem. Jako správný mořský vlk jsem si šel sednout na příď na venkovní palubu. Krásně svítilo slunce a pofukoval větřík. Ještě že jsem měl na sobě svetr, jinak bych umrznul. Taky je znát, že je to moře. Jakmile se vypluje z chráněného zálivu na ten kousek vody, co je přímo otevřený do moře, začne to s lodí pěkně houpat, i když vlastně vlny vůbec nejsou.

V tom kýčovitě modrém nebi všude okolo byla pěkně zřetelná šedohnědá poklice smogu nad městem. Z toho je vidět, že Austrálie je civilizovanou zemí.

sobota 11. října

Zvládnul jsem zaplatit auto, i když to znamenalo tříkilometrový výlet do pobočky v nákupním centru a ještě asi půl hodiny ve frontě. Je fakt, že se tu personál umí chovat velmi vstřícně a slušně, ale Česká spořitelna v tom má tedy určitě větší systém. Zato nákupní centrum bylo opravdu veliké a pěkné, úplně jako ve staré dobré Evropě. Jsem konzumní, přiznávám. Zvlášť, když mi to připomíná domov.

Stihnul jsem si dát jenom velmi rychlé cappucino a pak už jsem musel rychle utíkat ty tři kilometry zpátky, abych stihnul být doma v jednu hodinu. Mezi jednou a čtvrtou mi měli přivézt ledničku a pračku. Přijeli samozřejmě až okolo třetí, ale kdybych se na to vykašlal, tak by to bylo jinak, že. Pán byl v pohodě, dokonce tu pračku i zapojil a říkal, že tu v okolí bydlí už několik Čechů. Prý chodí hrát na pláž volejbal.

neděle 12. října

Dopoledne s domovem. Pustil jsem si přes internet zprávy ČT a potom ještě jeden díl Šumných měst. Internet je úžasný vynález!

Odpoledne jsem si udělal výlet na North Head. Kromě chodníků skrz bush je tam vlastně jenom menší okruh s vyhlídkami na jižní stranu směrem k South Head a na západ do města. Zrovna ze Sydney vyjížděl obrovský parník. (Tady je vlastně znát, že jsme suchozemský národ. Parníkem je pro nás vltavský Vyšehrad stejně jako Titanic. Tak tenhle "parník" byl spíš podobný tomu Titaniku - tedy co se týče velikosti, samozřejmě.)

pondělí 13. října

Slovanský den. Ráno jsem při vystupování z lodi potkal dvě češky (tedy jedna byla slovenka, jak se hned ohradila). Aspoň jsem jim popřál dobré ráno, abych si užil možnosti promluvit v mateřštině na veřejnosti. Odpoledne při cestě do půjčovny pro ztracenou fakturu zase šla přede mnou česká dvojice studentů. Je to roztomilý, jak hulákají, protože si myslí, že jim nikdo nerozumí. A při plavbě zpátky do Manly pro změnu naproti mně seděli polští výletníci.

úterý 14. října

Dneska jsem při cestě do Newcastle poslouchal v autě hodinové vysílání SBS v němčině. Moderátorovi se povedl pěkný přežblebt, když hovořil o smrti Joerga Heidera a prohlásil, že evropští státníci zaslali jeho rodině "Beleidigungstelegramme" místo "Beileidstelegramme".

Večer jsem na cestě zpátky pro změnu narazil na místní rozhlasovou stanici, která vysílala v holandštině.

pátek 17. října

Další výlet do Ikey. Tentokrát jsem odbočil špatně jenom dvakrát. Stihnul jsem tam dojet těsně před šestou, tedy hodinu před zavřením. Během půl hodiny jsem stihnul všechno proběhnout, zapsat si a naložit dva vozíky padesátikilovými krabicemi, k tomu všemu jsem dokonce zvládnul i objednat dopravu. Ovšem v sedm večer už má okolní nákupní centrum hodinu zavřeno a zřejmě taky vypnutý hlavní vypínač. Naštěstí jsem zaparkoval v podzemním parkovišti nedaleko výtahu, a tak jsem v té tmě svoje auto celkem bez problémů našel po hmatu.

neděle 19. října

"Podvečerní nálada u Manly Wharf"

Koupil jsem dětskou sedačku do auta. Už dopředu mě varovali, že má Austrálie pro dětská sedačky nejpřísnější pravidla na světě, a tak jsem strávil asi dvacet minut pročítáním příručky s návodem pro její instalaci. Ono totiž nestačí sedačku jenom upevnit na bezpečnostní pásy, ale musí se několika dalšími způsoby přivázat, přišroubovat a přivařit ke karoserii automobilu. V návodu byly samé dobré rady, jako třeba že "…je potřeba vyvrtat otvor o průměru 9mm do nosné části karoserie. Nevrtejte otvor do kabelů elektrické instalace ani do nádrže." Už jsem se těšil, jak se pustím do kutilství, naštěstí jsem v podlaze kufru auta našel přivrtaný a přišroubovaný háček nepochybně k tomuto účelu.

pondělí 20. října

Stále potkávám nějaká zajímavá zákoutí angličtiny, a to i v překvapivých oblastech. Až tady jsem se kupříkladu dozvěděl o tom, že v anglické abecedě existuje také písmeno hejč.

úterý 21. října

Tak ze mě dneska Ernst & Young udělali… no, kokota úplně ne. Jenom šourka. Jakub Soureck.

středa 22. října

Celou noc fičel vítr a neustále průvanem klepaly všechny dveře, takže mě to neustále budilo. Ráno lilo jako z konve a v novinách psali, že meteorologové takhle studené jaro už dlouho nepamatují. Spal jsem pod dvěma peřinami a dvěma dekami a bylo to tak akorát. Nemůžu si pomoc, ale ve slunné Austrálii je mi zatím docela často taková zima jako nikde jinde. Vždyť jim tu všem musí být v zimě (tedy v červenci a srpnu) příšerná zima!? A oni místo toho chodí všichni bosí a nahatí, i když od moře funí studený vítr.

Na letiště mě vezl čínský taxikář (už začínám být zběhlý v konverzaci s taxikáři ze všech zemí) a po cestě mi vyprávěl o svém osudu. Třeba to, že utekl z Číny, protože je zastáncem učení Falun Gong (Thruthfulness, Compassion, Forbearance) a jeho příslušníci jsou tam pronásledováni, perzekvováni, mučeni, popravováni a jejich orgány bez skurpulí prodávany státním zdravotnictvím pacientům z jiných zemí. Prostě komunistická diktatura nemůže být nikdy civilizovaná a jenom ti (my), kteří zažili komunismus to plně chápou. Dokonce vyprávěl, že když byl v Jihoafrické republice, tak ho při cestě po dálnici z Johannesburgu předjelo auto a neznámí muži (prý čínská tajná bezpečnost, podobná Gestapu) na něj začali střílet ze samopalu. Skončil z prostřílenými kotníky na obou nohou, ale přes všechnu nedůvěru doktorů mu právě jeho učení zachránilo obě nohy před amputací a dneska chodí úplně normálně. Asi bych měl sklony mu vůbec nevěřit, nicméně po cestě mi ukazoval kopii z novin včetně fotografie rozstříleného auta a jeho zranění, a když jsme zastavili na letišti, dokonce mi sám ukázal i jizvy na noze, abych uvěřil. O tom, že komunismus je zlo, rozhodně nepochybuju. Na cestu mi dal letáček o Falun Gong.

V Adelaide jsem na projektu pro firmu Bí-hejč-pý (ano, minimálně v Newcastlu není , ale vyloženě ), snad největší těžařskou společnost na světě. Ta si předsevzala velký cíl - vytvořit největší díru na světě. Důl (už jsem zapomněl, jestli na měď, zlato nebo oboje) s odkrytou vrchní vrstvou o průměru tří kilometrů. Být to v severních Čechách, tak je to průšvih, ale tady dole se to v té širé zemi ani nepozná.

Večer jsem vyrazil na prohlídku města a skoro se to až bojím říct, ale byl jsem nadšený. Široké ulice, veliká spousta zeleně a starých stromů, velké vzdušné kamenné budovy a relativní nedostatek mrakodrapů, prostě velkoryse zbudované město. A to nejdůležitější - lidi, kteří vůbec nikam nespěchají. Jediní, kdo běhali, byli sportovci. Dokonce jsem neviděl nikoho, kdo by přecházel na červenou a všichni klidně čekali, až naskočí zelená. (V Sydney jsou snad ti nejhorší chodci na světě. Vrhají se do ulice kdykoli, i před přijíždějící auta a v prostřed vozovky vyhlížejí vhodnou chvíli, kdy se vrhnout o další dva metry kupředu. Nic takového tady nebylo.) I auta jezdila tak nějak pomaleji a bylo jich mnohem míň. Oni totiž evidentně nezapomněli zbudovat i silnice a okruhy okolo města. O tom to všechno je. Město, které vyroste moc rychle, prostě není úplně zralé. Asi jako puberťák, který měří dva metry, ale duševně je na úrovni školního děcka. Člověk může být ohromen jeho velikostí, ale to je asi tak všechno. Poprvé jsem se cítil v Austrálii uvolněně a opravdu odpočinutě. Ten neustálý velkoměstský hluk, shon a spěch v Sydney mě vlastně hrozně stresuje. Teď mi to teprve všechno došlo. Bylo mi krásně i díky těm skoroevropským ulicím se starými domy a plných vzrostlých stromů.

Prošel jsem se nádherným parkem okolo řeky, která se klikatí centrem. Všude krásná tráva, spousta javorů, černé labutě a kolem kromě holubů a racků poletují papoušci. Většinou zelení s červenými hlavami, ale taky oranžoví se spoustou dalších barev. Oproti těm bílým ze Sydney dokonce i pěkně zpívají.

Když jsem šel okolo Railway station, neodolal jsem. Budova jak z dvacátých let (zřejmě ano), v úrovni chodníku všude kasino a přístup k vlakům prý o patro níž. Nedalo mi to a sešel jsem po schodech, do velké prázdné staré haly, přede mnou jen dlouhá pasáž s východem na ulici o kus dál. Pořád marně přemýšlím, ze kterého je to filmu, ale tu scénu vidím přesně před sebou. Jak někdo sestupuje po schodech, pomalu prochází nádražní halou až dojde až ke dveřím ven a odchází dál na ulici.

Za několika rohy, zřejmě v centru města, jsem dokonce narazil na pěší zónu! Nevídaná věc. Bylo teprve sedm hodin, ale všude taková letní nálada, poloprázdno, jen sem tam někdo pomalu(!) šel po ulici. Všude mají spoustu moderních soch a jiných artefaktů. Třeba tři prasata v životní velikosti, která postávají vedle laviček, jedno z nich stojí na zadních a strká rypák do odpadkového koše. Neodolal jsem a pohladil jsem ho po čumáku. Už ho mělo celý zlatý a úplně ohlazený od lidských rukou.

Na začátku procházky jsem ještě zaregistroval na sloupech pouličního osvětlení vánoční figury sobů. Tady, mezi palmami to působí opravdu dost zvláštně. Ale na druhou stranu už je konec října a jestli se dobře pamatuju, ve Walldorfu osazovali vánoční výzdobu už někdy v září.

Povečeřel jsem v blízké italské restauraci a při odchodu chvilku pohovořil s panem majitelem, australským italem. Prý mu Sydney vůbec nesedí a z toho shonu, zmatku a dopravy se mu tam dělá nanic.

sobota 25. října

Dneska konečně přiletěla celá rodina. Nejdřív jsem myslel, že z úsporných důvodů pojedu na letiště hromadnou dopravou, ale když jsem zjistil, že je od páteční půlnoci výluka na trati na letiště, a že by mi cesta trvala asi tak dvě a půl hodiny a k tomu bych musel vstávat asi v půl pátý, radši jsem si objednal taxíka. Bylo to tak akorát, protože jsem zapomněl, že mezinárodní letiště je ještě o kus dál než domácí, k tomu všemu se ještě taxikář netrefil do tunelu, ale dojel jsem akorát, když letadlo ze Soulu přistávalo. Stejně to ještě trvalo asi třičtvrtě hodiny, než se konečně prodrali přes imigrační a celní kontrolu. Bára vypadala chudák hrozně uboze - a taky byla - bylo jí špatně, byla vyřvaná a příšerně unavená. Ale podle záblesku v jejích očích, když mě uviděla, jsem vytušil, že mě opravdu poznala. Tadeáš byl plný zážitků a kupodivu celkem odpočinutý. Cesta zpátky byla docela rychlá. Ve frontě se nás ujal taxikář s dodávkou, takže jsme nemuseli jet dvěma auty a nedostatek dětských sedaček jsme vyřešili sezením proti směru jízdy.

úterý 28. října

Dneska mě v Adelaide vezl z letiště italský taxikář. Když se vyptal, odkud pocházím, evidentně pookřál a celý se rozradoval, když jsem se přiznal, že trochu rozumím italsky a okamžitě na mě spustil vodopád italštiny. Taky se mě ptal, jestli spěchám a jestli může udělat zajížďku 26 sekund. Na můj nechápavý výraz mi začal vysvětlovat (samozřejmě italsky), že zrovna koupil dům a že mi ho prostě musí ukázat. Tak jsme se projeli přes předměstskou čtvrť a plný pýchy mi ukázal nějaký rozestavěný trojdomek. Bylo to opravdu po cestě, takže mi zajížďka vůbec nevadila a choval jsem se společensky.

Zlatým hřebem dne byla exkurze do Haighovy čokoládovny, kterou nám domluvil manažer projektu. Je to malá továrnička - asi jako ta strýce Františka - kousek od centra Adelaide, kde se už několik desítek let vyrábí luxusní čokolády a doposud úplně ručním způsobem. Dodnes prodávají pouze ve svých firemních obchodech, kterých je jenom několik a navíc jenom v Austrálii. Pan zakladatel se na začátku minulého století nastěhoval k rodině Lindtů do Švýcarska a ti mu během roku vysvětlili všechna tajemství výroby dobré čokolády. Zvláštní případ dobrosrdečnosti, ve světě businessu asi neopakovatelný. Prohlídka byla celkem krátká, ale paní průvodkyně byla opravdu příjemná a velmi vtipná. Samozřejmostí byla i ochutnávka, jenom nám zakázali přelézat skleněnou stěnu do prostoru výrobny a začít si plnými hrstmi cpát zpracovávanou čokoládu do pusy.

sobota 1. listopadu

Tak jsem přece jenom dostal tu úžasnou importovanou chorobu. Zdravý mořský vzduch asi ještě nezačal úplně působit. Sedí mi to na průduškách a asi poprvé v životě opravdu nemůžu ani trochu mluvit a musím šeptat. To se dělá hodně blbě, když člověk potřebuje okřiknout dítě, aby neskákalo po hlavě do vany nebo nestrkalo různé předměty do zásuvky.

pondělí 3. listopadu

První seznámení s australským zdravotnictvím. Fronta v čekárně úplně stejná jako v Čechách, na druhou stranu ve slušném chování se Češi nemůžou měřit.

pátek 7. listopadu

Výjimečně se v televizním programu objevilo něco koukatelného. Je tu sice pět hlavních televizních kanálů, ale výběr je snad ještě menší než v Čechách. Dívali jsme se na Harryho Pottera. Vlastně ne. Dívali jsme se na reklamní bloky občas nevhodně přerušované ukázkami z Harryho Pottera. Nedivím se, že všichni Australani pořád koukají na sportovní přenosy. Nic jiného jim nezbývá. Navíc se rugbysti nebo koně těžko donutí k tomu, aby se každé dvě minuty zastavili a deset minut odpočívali než reklama skončí.

neděle 9. listopadu

Australská moucha je zvláštní tvor. Možná že ze zoologického hlediska je to opravdu jiný druh, ale podle mentality nemá s evropskými příbuznými nic společného. Australská moucha je teenager, který se nadopoval extází, zapil to lahví vodky a vzájemně se hecuje, kdo z nich je větší frajer. Australská moucha lítá nadzvukovou rychlostí a vůbec jí nevadí, že se někdy nestihne vyhnout překážce. Prostě narazí do zdi, spadne na zem, otřepe se a jede se dál. Když si vás jednou oblíbí, půjde s vámi pět kilometrů, i když jsou okolo proudy lidí a každých padesát metrů popelnice. Australská mocha vás chce. Chce sedět na těch nejblbějších místech - uprostřed vašeho oka, na špičce nosu, na okraji vašeho jazyka. A opravdu to chce. Když jí dvacetkrát odeženete dlaní a třikrát se do ní trefíte, vůbec nic to nemění. Jakékoli mávání rukama je v podstatě úplně zbytečné a slouží v lepším případě jenom k tomu, aby jí člověk občas vyhnal z pusy, kde se snaží posadit na stoličku. Právě tomuhle zoufalému nekoordinovanému mávání rukama se říká australský pozdrav. A to je taky důvod, proč australský klobouk (ten opravdový, co se dá vidět jenom v buši) má okolo obruby kousky korku na šňůrkách.

Když jsem se nastěhoval a vracel se do prázdného bytu jenom jednou za pár dní večer, vždycky jsem se divil, proč je po zemi tolik mrtvých much. Teď už to chápu. Extází dobitá energie prostě jednou dojde a moucha padne k zemi.

pondělí 17. listopadu

Kdyby ten taxikář, co mě dneska vezl na letiště, nebyl indián, určitě bych řekl, že je to pražák. Házel myšky na všechny strany a troubil na auta, co jela pomaleji. Zřejmě i tady se najdou výjimky. Výjimka pokračovala podobným stylem i v Melbourne.

Hotel Royce byl moc pěkný, můj pokoj měl dvě patra a spoustu čtverečních metrů. Stějně jsem si ho moc neužil, hned jsem se vydal na obhlídku města.

Melbourne se mi opravdu líbilo. Má skutečně trochu evropský styl, a to nejenom kvůli tramvajím. Široké ulice se stromy dělají svoje a když se k tomu přidá i spousta prostoru, na které nestihli postavit mrakodrapy a udělali z ní parky, je to hned o něčem jiném. Navíc tu teče řeka. Každé správné město má mít řeku. V Sydney je sice přístav a spousta mořské vody a zátok, ale pro nás suchozemce to je asi přece jenom trochu cizí.

Centrum bylo celkem příjemné, všude spousta zvláštních budov a sídla galerií, uměleckých škol a architektonických nesmyslů. Po cestě jsem dokonce viděl asi čtyři pracující fotografy, evidentně profesionály. Jenom nevím, proč se mi v každém městě povede jako první dostat se do čínské čtvrti. Trochu jsem se zamotal, celou jí obešel, ale pak jsem se zase trefil do hezčích končin. Až mi vyjde čas, konečně dám dohromady fotky.

Celou dobu bylo dost chladno, takže vánoční dekorace, hvězdy a stromky nevypadaly tak nepatřičně. Taky místní jsou evidentně zvyklí na trochu chladnější počasí, takže jsem po cestě nepotkal nikoho v pantoflích a kraťasech, ale lidi byli spořádaně oblečení do svetrů a bund.

sobota 22. listopadu

Dneska pěkně foukalo a i když nebyly vlny úplně obrovské, byla dole na pláži spousta surfařů. Když to někdo umí, tak se na to dá docela pěkně koukat. Vyrobil jsem z toho pár fotografií o surfování.

úterý 25. listopadu

Další z projektů, který se mě nebude týkat. Byl jsem na seznamovacím interview, šlo to celkem dobře, nicméně přednost dostal druhý z uchazečů. Ale prý to bylo těsné rozhodování a jedním z hlavních důvodů pro druhého bylo to, že se může věnovat projektu na 100% svého času. CE prý vždycky mluví opravdu to, co si myslí, pan manager navíc vypadal na přímočarého člověka, tak je to aspoň malá útěcha. Projekty, které mi tu slibovali, se ovšem nějak stále vzdalují do budoucna a na mě zbývají kolikrát i několikadenní záskoky v pro mě vzdálených oblastech :-(

pátek 28. listopadu

Kdykoliv jsem se před někým z místních zmínil, že jsem přijel pracovat do Austrálie a nikdy předtím jsem tu nebyl, koukali na mě trochu udiveně. Stejně tázavý výraz měli, když se mě ptali proč. S překvapením jsem ale zjistil, že existují ještě větší blázni. Třeba takoví, co prodají byt v Dejvicích a bez jakýchkoli příprav, jenom se studentským vízem, kufry a se dvěma malými dětmi se najednou objeví v Sydney. Pak až na místě zjistí, že sehnat byt není vůbec žádná legrace, vzhledem k průměrným příjmům je to mnohem dražší než kdekoli v Evropě, sehnat práci je velmi těžké, když člověk není zrovna uznávaný odborník (tím samozřejmě nemyslím sebe - já jsem měl místo domluvené) a nechce začínat zrovna od mytí nádobí, dostat dítě do školky znamená několik měsíců na waiting listu nebo platit 70 - 90 dolarů za den. Prostě začínat život v Sydney znamená pro neznalého a neinformovaného člověka pořádný kus práce a rozhodně to není procházka růžovým sadem.

pátek 5. prosince

Zaplaťpánbůh konec projektu upgrade v TS. Dopadlo to lépe, než jsem čekal. Z asi osmi zúčastněných si o mě myslí jenom jeden, že jsem úplnej idiot a ničemu nerozumím - tedy rovnou na první pohled. Ostatní jsou v pohodě, dokonce se se mnou většina přišla velmi vřele rozloučit a poděkovat. Fakt nevím, co si o tom mám myslet, ale vypadali skutečně upřímně. Já jsem se s nimi rozhodně nemazlil a úplně příjemně jsem se k nim vždycky nechoval. Zvlášť, když mi kvůli naprostým pitomostem volali osmkrát za den v okamžiku, kdy jsem byl doma, bylo mi fakt špatně a mohl jsem se dorozumívat jenom šeptáním.

sobota 6. prosince

Tak se konečně splnil můj sen, který se mi nikdy nezdál a nikdy by mě ani nenapadl - Mikuláš na pláži ve 30 stupních. Český klub v Sydney dělal pro děti oslavu Mikuláše na pláži v Maroubra. Mikuláš byl naboso, přes sebe lehké prostěradlo a seděl na plážové židličce pod stanem. Okolo bylo dusno a vedro k padnutí, i když bylo teprve dopoledne. Pozdravili jsme se s Mikulášem, čertem i andělem, převzali dary a šli se vykoupat do moře.

neděle 7. prosince

Z australských zvířat jsme se zatím s mnoha nesetkali. Kromě švábů, kteří se spořádaně drží v koupelně a vylézají jenom večer, se nám do kuchyně nastěhovali mravenci. Lezou všude, i když zatím ještě asi nenašli cestu do skříně s jídlem. Jenom včera večer jsem se trochu leknul, když se na kuchyňské lince hýbal velký chlupatý mravenec. Když jsem si na něj rozsvítil, zjistil jsem, že je to jenom kulička hroznového vína zcela pokrytá mravenci a ty hýbající se mravenčí nohy jsou jenom další mravenci, kteří přicházejí na hostinu.

středa 10. prosince

Jezdit do práce trajektm je vážně super. Otužilci a turisti se šli posadit na horní otevřenou palubu na přídi, i když to venku pořádně fučelo. My starousedlíci znalí místních poměrů jsme se radši schovali dovnitř. Jakmile jsme vyjeli na ten kousek otevřeného moře mezi South Head a North Head, tak se z lodi stala mnohatunová houpačka a vlny s východním větrem uštědřili otužilcům dvě pořádné zálivky. Po té druhé, která došplíchla až na okna, už venku nezůstala ani noha. Tedy ne, že by je to spláchlo do moře. Utekli dovnitř, samozřejmě.

pátek 12. prosince

Zatímco jiné dny je většinou příjemně teplo, nebo aspoň chvílemi, když se má konat odpolední firemní vánoční párty v parku, má se hrát fotbal, kriket a volejbal, nedá se očekávat nic jiného než prudké lijáky a teplota okolo patnácti stupňů. Přesně tak to bylo, takže se aktivity přestěhovaly do prvního patra kanceláří. Šel jsem dvakrát na okružní cestu, dal jsem si dvě piva a dva talíře jídla a po cestě jsem neviděl ani jeden známý ksicht. Nakonec přišel kolega, se kterým jsme tento týden dělali nějakou prezentaci, tak jsme spolu prohovořili pár nezávazných vět a pak jsem šel na autobus. Kdyby venku nepršelo, šel bych o dvě hodiny dřív. Ale takhle jsem radši počkal na první přímý autobus ve čtyři odpoledne.

sobota 13. prosince

Jestli je něco na místním podnebí zvláštní, tak jsou to hlavně ty náhlé změny počasí a to, že teploty skáčou o patnáct stupňů sem a tam. Zatímco včera jsem byl rád, že kromě všeho mám na sobě i slušnou nepromokavou bundu a netřesu se zimou, tak v sobotu byla prádelna. Ze včerejších 17 se mávnutím proutku stalo dnešních 35 stupňů. Australanům to zřejmě nevadí. Ti totiž chodí v kraťasech a vietnamkách ("žabkách" nebo jak se slušně těm podložkám pod chodidlo říká) za jakéhokoliv počasí.

čtvrtek 18. prosince

Je zvláštní, jak často mají lidi chybu v odkazech v emailovém podpisu. Vlastně je to úplně jednoduché. Zkopíruju si firemní vzor podpisu od kolegy a přepíšu jméno, telefony a emailovou adresu. Problém je v tom, že skoro každý přepíše jenom text odkazu na emailovou adresu. Takže v podpisu je třeba franta.horak@nekde.cz, ale ten odkaz na mail pořád míří na kolegu jan.novak@nekde.cz. Přesně takhle to má i tenhle pán od Microsoftu. Ale on na ten odkaz v podpisu stejně nikdo nikdy neklikne, takže je to vlastně jedno.

Vánoční atmosféra se jaksi nedostavuje. Venku je 29 stupňů, modrá obloha a svítí slunce. K tomu fouká od moře příjemný vítr, takže tam není moc vedro. A v takovémhle počasí myslet na koledy a zasněžené stomky? To přece nejde!

Dneska jsem v práci letos naposled. Právě jsem odeslal pracně vytvořený dokument, ještě výkaz práce a tím to pro dnešek a letošek končí. Hip, hip, hurá!

neděle 21. prosince

Udělali jsme si výlet na South Head. Nejprve pojedli rybí (tedy spíš chobotničí) speciality v jedné z nejstarších a možná i nejznámějších restaurací, pak se vydali vzhůru na South Head a oklikou parkem až k majáku. Počasí jak z katalogu cestovní kanceláře, třicet stupňů ve stínu, prostě běžné prosincové počasí.

Navečer jsme ještě kousek popojeli autem na Dover Heights k dalšímu majáku.

úterý 23. prosince

Ještě stále nemáme vánoční stromek. Vydal jsem se na cestu dolů do Manly, pětkrát jsem ho objel a po půl hodině se mi podařilo zaparkovat nedaleko Coles. Ale při hledání parkovacího místa jsem viděl naprostou raritu - skutečný automobil Škoda Octavia zřejmě opravdu jediný na tomto kontinentě. V Coles jsem našel pouze poslední malinký umělý vánoční stromek v roztrhané krabici a zvládnul jsem koupit alespoň krásné barevné diskotékově blikající elektrické diodové a originál čínské vánoční svíčky. Naproti v zelenině jsem slyšel češtinu, tak jsem hned využil příležitosti a vyptával se na stromky. Nebyly a nejsou. Naštěstí navečer ve Warringah Mall jsem ulovil ještě nějaké umělé a protože jsem byl jeden z posledních, ještě jsem dostal čtyřicet procent slevu. Naštěstí stromek vypadá o dost líp, než jsem čekal.

středa 24. prosince

Štědrý den s piknikem na pláži a koupáním v moři bohužel (bohudík?) zkazilo počasí, jelikož bylo sice celkem teplo, ale zataženo. Dali jsme si alespoň malou procházku do Manly. Na Corso byli tři velbloudi a v naprosto plném kostele vánoční dětské představení. Nejlepší byli záchranáři místního Surf Life Saving Club v červenožlutých oblečcích, červených čepičkách a obličeji natřenými opalovacím krémem, kteří honili okolo kostela zadním vchodem hordu asi tak tříletých víl v bílých šatečkách. Cestou zpátky jsme potkali tři krále na velbloudech, jak čekají na přechodu pro chodce, až jim na semaforu naskočí zelená. a kolem spousta lidí v červených čepičkách. Taky jsem si jednu pořídil. Bohužel až při bližším zkoumání jsem zjistil, že je vybavená červenými blikajícími diodami a při zmáčknutí hraje medley vánočních songů.

pátek 26. prosince

Dneska startuje Sydney Hobart Yacht Race. Nasedli jsme do auta a jeli se podívat někam blíž k moři, kde je výhled na záliv. Objeli jsme pár bloků a hned nám bylo divný, že je tu všude hrozná spousta aut. Tak jsme se vrátili zpátky a zaparkovali zase na stejném místě u našeho domu a šli se dívat o dvě ulice blíž, kde už se na trávě na rohu ulice shromáždilo dost lidí. Všechny domy, balkóny, terasy a okna směrem do zálivu byly plný, většina lidí si k tomu pořádala piknik. Na tu dálku bylo dost těžko rozeznat, které z tisíců plachetnic závodí, a které se jenom přijely podívat zblízka.

To, že jedna ze závodních jachet musela krátce po startu zastavit a vyprostit z kormidla žraloka, který se jí tam zapletl ještě v Sydney Harbour, je jenom drobná historka z běžného života.

sobota 27. prosince

První výlet do trochu vzdálenějších končin - Blue Mountains. Sice je to asi jenom 100 km, ale díky místní dopravní situaci nám to zabralo přes dvě hodiny. Dojeli jsme do Wentworth Falls a než jsme si dali oběd v místní velmi příjemné restauraci, přišla bouřka. Z výletu k vodopádu nebylo nic, jen jsme se projeli okolo útesů (ano - normální hory jsou kopce nahorů; místní hory jsou srázy dolů) v Katoomba a zamířili do muzea hraček a železnice v Leura. Krásná stará vila plná nejrůznějších hraček z minulého století. Převážnou většinu tvořily vláčky, autíčka a stálá výstava Barbie.

středa 31. prosince

Silvestr je tady. Slavnostní ohňostroj v Sydney Harbour začíná ve 21 hodin, aby to stihly i rodiny s dětma. Ovšem vzhledem k tomu, že se předpokládá účast asi 1.500.000 lidí a je to na druhé straně vody, tak jsme to rovnou vzdali. Všechna místa, odkud by bylo něco vidět, budou určitě už dávno obsazená místními a znalými, navíc bychom se asi neměli jak dostat tam a zpátky. Zvolili jsme tedy variantu místního lokálního ohňostroje v Manly, který začíná ve stejnou dobu.

Nejdřív odpolední skákání ve vlnách na Manly Beach (kdo z vás už se koupal na Silvestra?), pak jsme se přesunuli na pláž do Manly Cove, abychom hodinu a půl před začátkem zabrali místo. Bylo na čase, pláž už byla skoro plná. Pak jsem ještě běžel do kopce domů přinést věci na sebe (nakonec nebyly potřeba), vzít si foťák a pivo (to po tom kebabu potřeba bylo). Když jsem přiběhnul zpátky čtvrt hodiny před devátou, byla pláž i okolní promenáda narvaná dospělými a hlavně dětmi. Chvilku po deváté začal ohňostroj ze zakotveného pontonu. Trval asi 20 minut a byl mnohem lepší, než jsem čekal. Všechny ty děti okolo se zaujatě dívaly a nadšeně křičely, kdykoliv se povedl pěkný obrazec. Vpravo vzadu byl dokonce občas vidět i ten megavelký oficiální Sydneyský. Konec ohňostroje krásně zakončil pořádným zatroubením parník, co stál vedle u mola. Nemám rád organizované a hromadné akce a nedovedu si představit třeba oslavu Silvestra na Václaváku, ale tohle byl atmosférou nejlepší Silvestr, co si představuju. Nedokonalé přiblížení jsem se pokusil vyfotit.

Půlnoc doma jsme málem propásli. Televize puštěná bez zvuku nevydala žádné varování a místo půlnoci se rozjel reklamní blok. O půlnoci bylo venku téměř naprosté ticho, jenom vzdálené detonace rachejtlí (ty jsou tu pro soukromou potřebu zakázané). Po přípitku jsme šli hned spát. Jen prý asi ve tři hodiny ráno si na náš plot usedl nějaký Čech a začal líčit do mobilu místní zážitky stylem "Vole, nic moc, doma, to by byl nářez, vole". Moc mě mrzí, že jsem ho neslyšel. Jinak bych mu asi šel říct "Vole, co tu tak řveš, vole?"

pondělí 5. ledna 2009

Tak zase vesele do práce. Celý den jsem strávil psaním mailů a dalšími pro firmu naprosto nepostradatelnými aktivitami. Práce není. Možná se něco objeví začátkem února. Ale jak jsem zjistil od kolegů, je to naprosto normální a všichni jsou zvyklí, že v lednu nikdo nic nedělá. Jsou letní prázdniny, polovina lidí je zřejmě na dovolené a všem to tak vyhovuje.

Přestože je doba dovolených, tak se to ale venku moc nepozná. Doprava je sice o něco volnější, polovina obchodů zavřená, ale všude je lidí úplně stejně. Všude plno úspěšných zaměstnanců, i když je to v North Sydney o něco lepší než v CBD, protože tu není tolik finančních institucí a většina chlapů nemá kravatu a někteří dokonce ani nemají černé kalhoty. Ovšem narozdíl od nich tu skoro všechny ženy chodí v kostýmkách. O jejich sebevědomí se netroufnu spekulovat, ale jejich podpatky jsou velmi velmi vysoké. Velmi. Ještě ke všemu se mi zdá, že převážná většina na nich nějak neumí chodit a potácí se ve svých lodičkách jako bosý v trní. I jedna z místních kolegyní chodí takovým způsobem, že jsem vždycky nervózní když jí vidím jít okolo a čekám, že se každou chvíli zřítí k zemi.

Jak jsem zjistil čtyřměsíčním pozorováním, šatník Australanů v podstatě obsahuje pouze: kalhoty a košile (pracovní varianta), kraťasy, tričko, thongs a plavky (všechno ostatní). Rozhodně se pravý Australák nedá rozhodit něčím tak nespolehlivým, jako je počasí. Proto se kraťasy, tričko a thongs nosí bez ohledu na roční období. Uvidíte-li tu někoho v bundě, je to dozajista nějaký turista nebo cizinec. Ale vypadá to, že se tahle specifikace netýká úplně všech. Když jsem byl před Vánoci v Melbourne a večer bylo jenom něco málo přes deset stupňů, potkával jsem celkem dost oblečených lidí. Ostatně Melbourne je "evropštější" město, tak je to možná i tím.

středa 7. ledna

Podle neoficiálních údajů bylo prý v Čechách asi -34 stupňů! Tady bylo dneska docela teplo a asi 32, tedy 66 stupňů rozdílu!

čtvrtek 8. ledna

Četl jsem zajímavý článek o tom, jak pobyt ve městě negativně ovlivňuje naše mentální schopnosti.

Zde nalezený deník končí. Autor už přišel o všechny své iluze i sílu k dalšímu psaní. Přesto přežil a vrátil se zpět k poklidnému životu v české kotlině.