Kubajs' Ne(s)t

kubajs.net

Ariadnina nit

Noveleta

Milan Brožek

Bůh není! … Jsem já
Bělyj

Jen jediný člověk mi rozuměl… a ani ten mi nerozuměl
Hegel

Neplač, co jsem udělal, bylo pro nás všechny nejlepší. Nemá to smysl. Nikdy bych se nezbavil té deprese.
Van Gogh

Člověk je ten, kdo v sobě nosí větší bytost, než je sám.
Saint-Exupéry

1

»Ještě včera jsem Ti psala s rukou rozechvělou o hlubokém žalu, do něhož se nořím hlouběji a hlouběji, abych těmi řádky zarazila tlak v očích - a ubránila se pláči. Jsi mi velikým pomocníkem, opora, kterou v Tobě mám mě od "té" doby nechala plakat pouze jednou. S Tebou se cítím silná a statečná. A dnes, dnes zármutek v mém srdci střídá radostný pocit, s nímž se Ti musím svěřit a budu dvojnásob bohatá, jako jsem byla o polovinu klidnější, když jsem Ti svěřila žal.

Už je to déle než měsíc, co s námi jezdí na vandry Tomáš. Zprvu jsem mu, jako každému neznámému, nevěnovala příliš pozornosti, ale on se připomněl sám. Má možná trochu atypické chování a vyjadřování (či se mi to jen zdá) a všimla jsem si, jak mu dělá dobře, je-li v centru vnímání ostatních. Nebudiž to však bráno jako hana, možná je trochu strojený, snad více, ale špatný v žádném případě. Dovede hezky mluvit - a také hezky zpívat, tím si získal naši pozornost. A kdyby uměl hrát na kytaru, konkuroval by jistě i … i Vaškovi.

Tehdy, při tom velkém ohni, kdy Vašek hrál "Povídej", celá parta zpívala a já cítila ten strašný nával stesku, přitočil se ke mně najednou Tomáš a zeptal se:

"Co vy tu tak sama, slečno? Nepůjdete mezi nás?"

"Jistě, pane," řekla jsem s úsměvem, přemáhajíc se. "Jenom…"

"… než dáte sbohem teskné vzpomínce. Přijměte, prosím, náhradou za ni půlnoční květinu."

Podal mi nějaký list.

"Půlnoční květinu?"

"Šeď noci odnímá jí pravou barvu. V noci se všechno zdá trochu jiné - a tmavší. Teď je sice doba na příjemně nepříjemné vzpomínky, ale ti lidé tady u vatry mají určitě o vás starost, třeba to na tváři nenechávají znát. Zvolte si sama, já vás přemlouvati nesmím."

Tak nějak to řekl. Celá ta episoda mi připadla tak nepatrná, že jsem se Ti o ní ani nezmínila. A přitom měl v těch slovech úplnou pravdu. Hned jsem si tenkrát přisedla k ohni a začala zpívat. A bylo mi lépe. Kolikrát jen mi už zpěv pomohl zahnat stesk! Ale tenkrát to nebyl jenom zpěv.

Od té doby jsem si ho začala víc všímat. A on mně, nepochybně. Nejdříve jsme si vyměňovali pohledy, pak i slova. Všimla jsem si jeho slabosti. Když není zrovna středem pozornosti, je sám. Jde třeba vedle ostatních, ale mlčky, straní se. Určitě se nechce nikam vtírat, ale spíš si sám neumí vybrat společníka. Když jsem ho tak pozorovala, připadal mi mezi námi všemi opuštěný a nešťastný. Rozhodla jsem se, že ho vysvobodím a začala jsem se s ním bavit. V tu chvíli ožil a docela pěkně jsme si povídali. Vždy, když se spolu bavíme nebo když se bavíme všichni dohromady, je živý a sympatický. Jinak je to samotář, uzavřený, ano - i ošklivý, jak zasmušile se dívá. Kdybych ho jen tak někde potkala, nikdy bych neřekla, co se v něm skrývá. Ale to vlastně ještě sama nevím.«

Dívka odložila pero, zadívala se do prázdna a zamyslila se. Pak se zájmem pročetla, co napsala, a zaklapla svůj zápisník, na jehož deskách byl místo názvu namalován velký černý otazník.

2

»… Přiznám se Ti, že na Tvé poslední dopisy se mi již nechtělo odpovídati. Říkal jsem si: "Ten chudák David mi smutně líčí, jak se potácí mezi snem a skutečností, jak si neví rady s platonickou láskou k prostoduchému děvčátku, k dávno o ničem nepřemýšlející holčičce, kterou už stejně nikdy neuvidí (- ano, přesně takhle jsem to tenkrát definoval, nezlob se), zatímco já se plácám už přes půl roku jenom ve skutečnosti." Zkrátka jsem Ti záviděl tu trochu citu, ať už jest jakýkoliv, a dávaje Ti rady, přemýšlel jsem, kdo jen může poradit mně, jenž už pomalu zapomínal, co to láska je a co je schopna vyvolati. Nyní buď bez starosti, měsíce přešlapování na místě v blátě jsou jakoby dávnou minulostí, mám po dlouhé době opět také sen!

V té partě trampů, jak jsem Ti psal, se konečně našel někdo, kdo se se mnou baví, komu moje staromilectví nepřekáží. Jedna dívka, na první pohled ani ne příliš hezká, ale rozvážná, pohotová, družná - to nejsou fráze, ona patří mezi to jádro, co hýbe celou partou - je po čase první člověk, se kterým si mohu popovídati. Původně jsem si myslel, že mne chce jen tak oťuknouti, aby parta věděla, co jsem zač, ale dnes už mám pocit, že se mi snaží porozuměti. Mezi čtyřma očima já jí vykám a ona mi naoko vážně vyká rovněž. Je to krásné. Právě tak i její duše, její něžný charakter, Davide, to je přelud, po němž jsem snil! Někdy se na mne podívá tak, jako dosud žádná v mém životě. Ten měkký pohled! V něm čtu jako v průvodním listu, že jí nejsem nesympatický, že tentokrát by můj oheň nemusel narazit na mramor! Takovou šanci jsem doposud neměl.

Snažím se rozhodně nebýti slepě zamilován a kochati se vytvořenou představou - to už je za mnou, ještě bys i mohl se mi vysmáti a to by má ješitnost nepřežila. Sleduji schválně její přehmaty, její zápory, abych věděl, kde by mohlo býti a kde zas býti nesmí moje místo. Je natolik energická, až ji, myslím, postihuje vůdcovský syndrom; také bude nejspíš svéhlavička. Někdy bývá zasmušilá a melancholicky zahloubaná, její teskná nálada se rychle přelévá na ostatní. Že by nešťastně zamilovaná nebo opuštěná?

Nyní tím spíše apeluji na Tvou psýchu: pokus se nahradit v srdci Klárku jinou dívkou. Dívkou! Nenech se více unésti kouzlem dětského půvabu; nadto je puberta natolik vrtkavý věk, že…

Co si budeme povídati, víš to lépe než já. Apropos: zůstal jsem Ti dlužen jméno svého přeludu. Jmenuje se opět Marie, ale v partě se jí dle zaběhnutého obyčeje říká Mary. Nakonec je to ještě hezčí.«

Mladík neměl rád fráze, a proto dopis bez průtahů zakončil prostým podpisem: "Tomáš".

3

»… Řekl, že by si pokládal za čest osušit mé slzy. Nevím, jak hluboko do mě vidí, ale rozhodně je to originální pozvání na schůzku. Přijala jsem s tím, že si s ním ráda popovídám.

"Děkuji," pronesl s podivným úsměvem, jaký jsem vídala u Vaška, když jsem ho škádlila tím, že ho nemám ráda a že ho nechci ani vidět. Obvykle mi pak dal pusu a pohladil mi prstem nos nebo provedl nějaké šibalství. «

Dívka zdvihla pero a křečovitě zavřela oči. Těžko se vzdoruje vzpomínkám, které ještě nezavál prach, zvláště, pokud je denně oprašujeme. Vnitřní přestřelka představ však tentokrát skončila během několika vteřin a pero se zas rozběhlo po papíře.

»Tomáš naopak udělal krok dozadu a poklonil se skoro k zemi takovou staromódní poklonou, jíž často používá. Vypadá to legračně a on to ví. Před partou se tak klaní skutečně jen z legrace, ale když jsme spolu sami, bere to úplně vážně. Nerozumím tomu. Doufám, že mi to v sobotu vysvětlí.«

4

»… Tvé upřímné blahopřání mi v době, kdy jsem jej obdržel, znělo cynicky. Jako jsem předešlý dopis psal nadšeně a s povznášejícím pocitem, píši tento s rozhořčením a je mi trochu úzko.

Považ: pozval jsem Mary na rendez-vous. Přál jsem si ji viděti mimo partu, v sukni, s rozpuštěnými vlasy (má překrásné vlasy) a vůbec jako dámu. To se mi splnilo. Najednou byla tak krásná, má chabá obrazotvornost mi nestačí k tomu, abych ji k něčemu přirovnal. Kochal jsem se pohledem na její bytost a při klasické procházce parkem vyprávěl jí o sobě - o své mentalitě, o svých zásadách, zvycích a záporech, dotkl jsem se v náznacích i své minulosti, odpovídal jí na otázky.

Najednou Mary pronesla: "Teď bych se tě chtěla zeptat na něco z úplně jiného soudku. Věříš?"

Na prvním rendez-vous se mne dívka zeptá na víru! Nikdy v životě se mě na to nikdo neptal - taková hloupost! Nechtěl jsem ztratit její přízeň, a proto bych rád byl odpověděl vyhýbavě - věděti, že nevěří, přitakal bych jí, věděti, že věří, snažil bych se jí jemně vysvětlit, že neprokázaná existence Boha mi zatím zcela neimponuje. Nic spásného mě ovšem nenapadlo, a tak jsem přiznal barvu. Vykládal jsem jí, že mám vlastní víru, ne v něco, ale víru jako takovou, jako vlastnost, jakousi absolutní víru. Nepochopila to a snažila se mi vysvětlit, že věřit se musí v něco.

Sama prý dosud neví, na kterou stranu se přiklonit, ani jedna jí nepřipadá jednoznačná. Skončili jsme debatou nad některými záhadnými otázkami a navzájem si snažili vyvrátit posici materialistickou a idealistickou.

Příště budeme pokračovati. Davide, já o ni dostal hrozný strach. Určitě ji miluji, vím to, dal bych za ni nevím co, a pro tohle se o ni začínám báti. Vratká poloha, do níž se dostala, je pro lidskou rozumovou svrchovanost velice nebezpečná. Záleží mi na ní tolik, že teď musím a je mou povinností usilovati více než o její lásku o záchranu její svobodné vůle.

Řeknu Ti jednu věc: pokládám se za srdnatého člověka a ničeho se nelekám, ale teď se snad poprvé doopravdy bojím. O ni…«

5

»… Možná, že už jsem pochopila jeho pózu, alespoň částečně.

"Dnešní svět je zvrácený a špatný," prohlásil. "Pořád se mluví o pokroku, ale co ten nám přináší? Spěch, neurosy, zhýčkanost, faleš, odlidštění. V dřívějších dobách snad bylo víc nemocí a hladu, ale lidé byli tak nějak opravdovější, méně pokřivení. Proto se utíkám ke starým mravům a zvykům, ke všemi, co je staré a vytvářím si svůj vlastní, nezkažený svět, za jehož hradbami se bráním ubíjející modernosti všední, šedivé a špinavé společnosti."

Doslova planul hněvem, když ta slova říkal. je pro své úvahy zřejmě velmi zanícený. Nevím, nakolik je jeho postoj správný, ale rozhodně má pravdu v tom, že dnešní svět je zvrácený a člověk se mu musí nějak bránit.

Tím spíše ale nechápu jeho negativní vztah k náboženství. Ano, Tomáš naprosto odmítá víru v Boha; všechny mé námitky vyvracel nějakým nepravidelným přeskupováním molekul v prostoru. Když jsem mu naznačila, že to pro mne pádný důkaz není, svraštil čelo a pak řekl, že moje úvahy jsou velmi nebezpečné pro "harmonický rozvoj psychiky" nebo tak nějak, brání utváření svobodné osobnosti a mohou vést k nějaké katastrofě.

Nevysvětlil mi, co tím myslel. Rozhodně mě nepřesvědčil o pravdivosti své theorie "absolutní víry" a o "jistotách, které je zapotřebí hledati v sobě". Copak mohu v sobě najít nějakou jistotu? Ačkoliv ještě sama přesně nevím, jak je to s podstatou světa a co se skrývá za systémem, jenž si říká "Já!", myslím si, že by Tomášovi při jeho vztahu ke společnosti a vnějšímu světu vůbec pomohlo vědomí, že někdo je s ním, kdo jej neopustí a o něhož se může opřít…«

6

»… Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost! Já věděl, že Tvůj odevzdaný život jednou musí skončit a že se najde děvče blízké Tvému srdci. Pokud shrnu Tvůj sáhodlouhý dopis, vysvítá z něj, že jste se nejvíce sblížili právě při debatě o náboženství. Nevěřil bych, že se o něm dá rozumně diskutovati, my se s Marií na toto thema stále hádáme.

Také mne zaujaly některé Danieliny postoje. Obzvláště mě nutí k přemýšlení tvrzení, že nikdo nemůže býti kategoricky atheista a nikdo zapřísáhle slepý věřící, a potom názor, že nějaký bůh existuje, ale úplně jiný, než jak si ho všechna náboženství představují.

A ty jeden: pro příště si odpusť narážky typu, že Daniela není ani takový fanatik jako já ani jako Mary! Prostě je k víře trochu laxnější, i když, jak je vidět, se o ni také zajímá.

Má situace je zcela jiná a musím říci, že nabyla na dramatičnosti: Mary mi přinesla takovou drobnou knížku, která určitě nevyšla v Čechách (už podle pravopisných chyb) a která představuje moderní náboženskou mystifikaci prvního stupně. Je nabytá (nabitá - pozn. red.) objasňováním církevních dogmat, zázraků a účinnosti božího řízení a v kontextu nenásilné přesvědčování, oč je víra v Boha lepší než atheismus, který člověku nic nedává. Výsledkem knihy pro mne je poznatek, že víra jest opora slabých a zklamaných lidí, popřípadě těch, jimž je vštěpována od narození a berou ji jako fakt, protože za jakýmkoliv děním vidí ruku Páně. Jejich víra ve víru pak světí prostředky, jimiž ji dokazují, aby zastřeli vlastní neschopnost individuálního rozhodování a vlády nad sebou samým.

Knížka je psána velmi působivě, a proto jsem měl při čtení prvních vět depresívní pocity. První, co mne napadlo, byla sebevražda, když jsem si uvědomil, v jaké poloze bych se právě nacházel, kdyby to napsané byla pravda. Jakým hříšníkem bych podle křesťanství musel býti! Jak může dopadnouti můj zápas s Bohem?! Později jsem však prokoukl, v čem tkví síla a zdánlivá pravdivost oněch frází a naučil jsem se je vyvraceti vhodnými argumenty. Teď je mým úkolem dokázati Mary, že Bůh neexistuje, a posílit její sebedůvěru. Bojím se o ni, je slabá, nade vším váhá, je samá pochybnost a nejistota. A u všeho hledá původ - to mi připomíná Akvínského důkaz existence Boha pomocí příčinnosti jevů. Kdyby se v tom bezduchém bloumání utopila, bylo by to to nejmenší z toho, co ji hrozí…«

7

»Jsem šťastná! Můj plán se zdařil! Můj nevěřící Tomáš vykonal "cestu do Damašku". Dokázal jsem nemožné, ale snad jsem to nebyla já. Jen jsem k tomu napomohla. Celý den byl Tomáš rozrušený, pobledlý, obracel oči vzhůru a tvářil se bolestně. Večer mne doprovázel domů a se vším se mi svěřil.

Řekl, že knížka, kterou jsme mu půjčila, mu otevřela oči a ukázala novou cestu, že nechápe, jak mohl předtím býti tak slepý. Zapřísahal mě, abych mu nyní byla záštitou na cestě od tolikaletého hříchu, abych mu pomohla vyrovnat se s tak zásadní změnou v lidské duši. Bože, jak ráda!

Nakonec mě tedy ještě on - nevěrec - předběhl. Myslím, že už ale nejsem ani já daleka toho, abych řekla své "Credo!"«

8

»… Hrůza, konec, katastrofa! Ne, to se nemělo státi. Jsem v situaci, z níž nevím kudy kam a Mary je na tom ještě hůře.

Chtěl jsem ji dokázati, že Bůh neexistuje, takto:

Nejprve na ni sehraji komedii člověka, který se obrátil o 180°. Předpokládám, že ji to u takového atheisty, jakého mne znala, připadne divné a zapochybuje o tom. Pak jí řeknu, ať se tedy sama zeptá Boha, zda je pravda, že v něj věřím. Kdyby Bůh byl, odpoví - lež. Protože Bůh není, ona si jeho odpověď vsugeruje a její podvědomí, které si přeje, aby to byla pravda, dá jí jednoznačnou odpověď: "ovšemže uvěřil." Potom si strhnu masku a odhalím jí celou pravdu. Pak mi musí uvěřit.

Předpoklad mne ale zklamal. Přetvářka mi vyšla skvěle - použil jsem frází, jakých užívala hojně knížka, Mary jsem označil za vyvolenou Bohem, která dostala do vínku poslání navrátit ztracenou ovečku Páně a zvěstovati jí slovo Boží. Nezapochybovala ani na chvilku a naopak dokonce řekla, že taková nenadálá obrácení bývají častá.

"Neumíš si ani představit, jakou jsi mi udělal radost. Jsem tak šťastná, že se mi splnilo to, co jsem si předsevzala!"

Tohle řekla, blaženě se přitom usmívala a její oči byly v tu chvíli jako z ledu, svítily a třpytily se, doslova zářily! Vzpomínka na ten pohled mne mučí ještě teď!«

Mladík se zvrátil v křesle a zaťal pěsti. Pak chvíli pobíhal po pokoji a něco nesrozumitelně mumlal. Poté znovu usedl k psacímu stolu.

»Šli jsme domů, každý jinam, a mě Ti bylo v tu chvíli najednou tak zle, do očí se mi hnaly slzy a jen jsem se k ní otočil zády, chtěl jsem běžeti za ní, padnouti jí k nohám a říci jí, že to všechno byla jenom hra, jenom zkouška, v níž neobstála. Ale neměl jsem sílu vzít jí nádherný klam, jímž se těší.

Teď mne trápí výčitky svědomí. Mám jí to říci či nikoliv? Mohu dále hráti svou pokryteckou roli a uchovávati Mary v krásném mámení, či jí způsobit hrozný zármutek a zjevit jí pravdu? Davide, poraď!«

Vstal, odešel do koupelny a omyl si obličej studenou vodou. pak se vrátil a napsal na jiný lístek:

»Má drahá! Dáváte mi mnohem více, než tušíte. Kéž bych Vám to mohl oplatit a přivésti Vám oběť, která zraní citelně srdce, ale prospěje oběma našim duším.

Vám oddaný…«

9

»… Přiznal se, že jde na mši poprvé. V kostele seděl jako zařezaný, občas si položil hlavu do dlaní. Je na něm vidět, jak trpí. Jistě ještě nevěří úplně tomu, že je možné smazat jeho hříchy.

Když jsme vyšli ven, řekl, že mu uplynulá hodina odhalila nové možnosti seberealisace, jen že se necítí dosti silný na to, aby mohl kráčet zpříma bez výčitek svědomí, za to, čeho se dříve dopustil. Vypadal pokorně a připomněl mi obraz svatého Jana Křtitele. Políbila jsem ho…«

10

»… Chodím s ní do kostela a byli jsme už i na biblické hodině mládeže. předem jsem si umiňoval, že se aktivně zapojím do diskuse, ale z těch sofismatických řečí se mi tam najednou udělalo nanic a jen jsem zarytě mlčel a poslouchal. Marii jsem to vysvětlil tím, že se zatím stále těžce vyrovnávám se svým obrácením. Byla pak ke mně velmi něžná.

Dosud jsem jí ani jednou nezalhal, stále říkám samé dvojsmyslné věty, aby si vždy Mary domyslela tu nepravdivou variantu. Je to namáhavé a nevím, jak z toho. tvé pobídky k tomu, abych jí řekl pravdu, nemohu uposlechnouti. Ztratila se mi Ariadnina nit, po níž bych došel nazpět (pokud jsem jí kdy vůbec měl). Mary není špatná Ariadné, ale já jsem neschopný Theseus.

Chodíme spolu, objímáme se, líbáme. Mary mne miluje, či spíše, miluje svatého ducha, který mnou prostoupile, cítí ho ze mne, a proto potřebuje býti se mnou svázána. Dává mi to, co mi dosud žádná dívka nedala. A přesto jest pro mne tento vztah ze všech nejbolestnější. Naše nejčastější dialogy se týkají náboženství.

"Když vidíš, jaká se se mnou udála proměna, stále ještě váháš a nevíš, čemu máš věřit?"

"Neboj se, už jsem přesvědčená. Víš, píšu si takový deníček, zápisník, a dlouho jsem nevěděla, jestli to píšu jen tak tomu zápisníku nebo někomu povolanějšímu. Dnes vím, že jeho prostřednictvím promlouvám s Bohem."

"Jakže?"

"Vždycky mi byl oporou, když mi bylo smutno a úzko. Prolistovala jsem pár řádek a najednou jsem pochopila, že bych si měla zazpívat a všechny žaly odletí jako havrani po jarním tání. Se vším se mu svěřuju a cítím se pak lépe. Když mě Vašek nechal, bylo mi na umření, ale s pomocí toho deníčku jsem vydržela a dostala se až k tobě. Dneska vím, že to bylo s pomocí Boží."

Nejvíce mne tíží to, že jsem ji k víře přivedl já. Já, který jsem si kladl za prioritní cíl odvrátit ji od fanatismu. Miluji to stvoření, které se před mýma očima propadlo do bažin likvidace zdravého rozumu. Získal jsem její lásku, ale za jakou cenu?…«

11

»Už Tě musím požádat o pomoc. Sama to již nezvládám. Tomáš je stále častěji smutný a nervosní. Občas mu uklouzne:

"Já už to nevydržím!"

Ale co? Snažím se ho svou láskou co nejpevněji přimknouti k Tobě (zní to hrozně pateticky, ale to je Tomášovým vlivem, všechny takové formulace mám od něho), vždyť on sám nejlépe ví, jakou v Tobě mám oporu, a přesto vidím, jak je nešťastný. "S tebou je mi dobře, s tebou jsem šťastný!" říká, ale jako by to nebyla pravda!

Třeba má jiné děvče a bolí ho, že to přede mnou musí tajit. Nebo skrývá nějakou špatnost, o které mi neřekl? Prosím Tě, Pane, pomoz mu, pomoz jemu i mně tím, že odhalíš na světlo jeho tajemství, aby s ním nebyl sám. Samotou se člověk ničí. Nikdo nikdy nesmí zůstat jen sám se sebou, odkázán sám na sebe.

Jak jsem ráda, že jsem s Tebou, že mohu věřit ve Tvou pomoc nám oběma! Toto vše jsou myšlenky, které před nikým kromě Tomáše nemohu vyslovit. Ani rodiče by mi nerozuměli. Proč? Proč všichni nejdou takovou cestou jako Tomáš? Či ji každý nastoupí v jiném věku, někdo až těsně před smrtí? Snad právě to je důvodem, proč je okolní svět tak špatný.«

12

»… Ty, který jsi mi psal, že Daniela kvůli Tobě přestává kouřit, napíšeš, že je Ti úplně lhostejná a že s ní nechceš nic mít! Jistě, byla trochu opilá, chtěla Tě dostat do postele, chápu, v dané situaci to bylo odporné, ale Ty ses svým pohrdáním připravil o možné zázemí, o lásku, o jistotu! A že se Ti hned zdál milostný sen o Klárce - to se Ti jen otevírá stará jizva. Najíždíš do zrezivělých kolejí včerejších žalů.

Největším překvapením pro mne bylo Tvé přiznání, že i Ty jsi dosud polemisoval nad Boží existencí. Ještě že Tě ten případ s Danielou přivedl k rozumu. "Kdyby opravdu nějaký Bůh byl a řídil své stádo takhle, musel bych ho nazývat jinými jmény!" Škoda, že jsem tato slova neslyšel od Marie. Co bych za to dal, snad půl života, když za ni celý!

Ale to se teď zhroutí. Rozhodl jsem se. Třebaže Ti nadávám, chystám se ke stejně nepříjemné akci. Přetvářku před Marií už déle neudržím. Přiznám barvu. Asi ji to zničí, toho se bojím. Tak daleko jsem dospěl se svou methodikou. Bezvýchodná situace. Abych se dostal z labyrintu, nechám Ariadnu sežrati Mínotaurem - ostatně, skutečný Theseus ji zanechal opuštěnou na ostrově Naxu. Je mi z toho nanic, ale musí to býti. Nemám sil ji dále klamati, nepřináší to nic dobrého, a jen to oddaluje katastrofu, k níž dříve či později muselo dojít…«

13

»Odhalil mi pravdu. Díky. Jenom je příliš krutá.«

Na jemný papír kanuly slzy a vytvářely na něm kopečky, přes které nebylo lze psáti. Dívka složila obě ruce na stůl, položila si na ně hlavu a dlouho lítostivě štkala. Konečně, když se byla uklidnila a slzy oschly, uchopila pevně do ruky pero a vylila na papír všechnu bolest své duše.

»"Marie," říkával a hladil mne po vlasech, "tvé jméno je veliký symbol. Mou záštitou a mým útočištěm jsou dvě panny Marie." Proč mi to říkal? Aby se zvýšilo mé utrpení?

"Parta už tě přijala za svého, říkají ti Tomy!"

"Nejsem žádný Tomy, mé jméno je Tomáš!" Jak je neskonale pyšný! Takový člověk mi byl určen, abych ho milovala!

Vím, byla to zkouška. Schválně jsi mi ho postavil do cesty, abys přivedl zbloudilou ovečku do svého stáda. Jsem Ti za to vděčná. Naučils mě že i za Tvou milující náruč se musí draho zaplatit.

Co bude s ním? Řekni, Pane, kdo zachrání jeho duši? Naučils mne milovat proto, abych trpěla při pomyšlení na záhubu toho, který mi byl tolik drahý?! Těžké je vstoupit do Tvého království. A což tam budu moci být opravdu šťastna s pocitem, že jsem byla vykoupena na úkor zklamaného chlapce, který se mi tak nešťastně snažil pomoci?!«

Na poslední řádek vytryskl proud slané vody a nepříčetně se chvějící ruka rozmetala slova závěrečného odstavce ještě dříve, než autorčina zamlžená mysl stačila jejich obsah zaznamenat do paměti.

14

»… Kdysi jsme si vykali. Teď jsem řekl jenom: "Víš, všechno je úplně jinak." Víc už si nepamatuji. Vylétlo to ze mě bez vzletných slov, roztříštilo se to o dlažbu a Mariino zubožené nitro, bylo toho moc a bylo to bezesporu moc ošklivé.

"Ale to je konec!" řekla a dívala se nepřítomně.

"Neříkej to, té drsné pravdy bylo už dost!" zaúpěl jsem a vzal ji za ruce. Najednou jsem měl hroznou chuť ji políbit, zlíbati, vysáti z ní všechen ten hnus, jímž jsem ji byl právě napustil. Vytrhla se mi a utekla. Zůstal jsem dlouho státi s rozpřaženýma rukama. Ani nevím, zda jsem na něco vůbec myslel.

V partě se mi už nelíbí. Naše láska zanikne ve sklopených pohledech. Na ty její zářící oči však nemohu zapomenouti Ty zářící oči plné slepoty! Z našeho vztahu zbude její religiozita a můj atheismus. A teď se ptám: Jak je možné, že na světě zůstává tolik lidské slabosti a hlouposti, že dovolí přetrvávání protichůdných nesmyslných názorů, které mohou zničit rozvíjení nejkrásnějších mezilidských vztahů? Lidé si od nepaměti pěstují nejrůznější věrouky, aby jim v jejich lenosti nepřekážela potřeba samostatnosti. Proto nemohou býti odstraněny, a proto je svět stále tak špatný. Nepochopení a negace všude kolem. Nebo se mýlím???…«

***